Rozhodnutí Francie zakázat muslimským školačkám a studentkám nošení šátků ve veřejných školách bylo učiněno ve snaze o oddělení státu a církve; ve francouzských dějinách jde o starou otázku a terč značného hašteření. Schválení tohoto zákona však odhalilo ještě něco jiného: jak obtížně se Francouzi vyrovnávají s tím, čemu Američané říkají otázka menšin.

I přes zdánlivě zásadní rozdíly trpí oba státy podobným zlozvykem, totiž plést si chudobu s něčím jiným. Ve Francii je chudoba zaměňována s náboženstvím; v Americe je zaměňována s rasou.

Poněvadž je mnoho amerických černochů chudých, četné průzkumy ukazují, že Američané zaměňují chudobu s tmavou barvou pleti. Na otázku: „Proč jsou [černoši] tak chudí?" odpovídají dva ze tří Američanů, že klíčovým důvodem je lenost; pouze každý třetí se domnívá, že chudí černoši neměli štěstí. (Pokud však stejnou otázku dostanou Američané, kteří byli „v poslední době na večeři s černošským přítelem", tento poměr se obrátí.)

Zdá se, že Američané zakrývají sociální otázku chudoby otázkou rasovou, a chudí lidé v důsledku toho nejsou považováni za bratry v protivenství. Protože právě černoši jsou v USA vnímáni jako představitelé většinové části chudých, existují zde menší sociální intervence.

Toto není případ Evropy - alespoň zatím -, kde se podle stejného průzkumu občané domnívají, že chudými jsou obyčejní lidé, kteří neměli štěstí. Zdá se však, že Evropa a zvláště Francie své pojetí chudoby „amerikanizuje", protože mezi podílem chudoby u bělochů a u menšin zde existuje velká mezera.

Bez ohledu na úroveň vzdělání je míra nezaměstnanosti u francouzských přistěhovalců a jejich potomků dvakrát až třikrát vyšší než u celkové populace. Průzkumy naznačují, že při stejné sociální úrovni dosahují malé děti z chudinských čtvrtí stejně dobrých učebních výsledků jako ostatní. Postupem času však sociální a rodinné prostředí spolu s omezenými zdroji rodin začnou minoritní děti brzdit. Ke slovu se neúprosně dostávají rasové předsudky.

Po pravdě řečeno si také polští a italští přistěhovalci prošli obdobím pronásledování a diskriminace, než je francouzská společnost začala uznávat. To je ovšem dnešním „přivandrovalcům" jen pramalou útěchou, částečně i kvůli hlubokým hospodářským otřesům z posledních desetiletí. Práce v továrně, která kdysi znamenala celoživotní zaměstnání i cestu k občanství, rychle mizí a spolu s ní mizí i příležitost k vzestupu, kterou tato práce poskytovala předchozím imigrantům.

V rámci výzkumu pařížského předměstí Montbéliard (francouzský Detroit) sledovali sociologové S. Beaud a M. Pialoux sociálně neprivilegovanou mládež v průběhu deseti let. Než došlo v roce 1997 ke zvýšení zaměstnanosti, přeskakovali tito mladí lidé z jednoho školicího místa na druhé.

S hospodářským zotavením a vysokou poptávkou po pracovní síle v roce 1997 se situace změnila. Náhle stačilo před nástupem na skutečné místo dvoudenní školení; podíl selhání byl nízký. Továrny uvítaly mladé lidi z Montbéliard tvrdou prací, ale i dobrými výdělky.

Žádnému z mladých dělníků se však nesplnil sen: získat dlouhodobou pracovní smlouvu. Byli odsouzeni ke krátkodobým smlouvám a smlouvám na dobu určitou, takže neměli jistotu pracovního místa: jelikož byli přijati jako poslední, měli se stát prvními, kdo bude při příštím poklesu výroby propuštěn. Autoři výzkumu dospěli k závěru, že francouzský závazek dodržování všeobecných práv kontrastuje s prohlubující se diskriminací přistěhovalců, kteří „jsou ostrakizováni a soustředěni do špatných škol, chudých čtvrtí, na nezajištěná pracovní místa a falešné kvalifikační kurzy".

Zákaz nošení šátků se stal dalším popřením existence sociální menšiny. Na počátku tato otázka odkazovala na základní princip: školský systém by neměl z jakéhokoliv důvodu tolerovat jakoukoliv diskriminaci školaček a studentek. Na konci však návrh zákona směšoval tuto otázku s otázkou symbolů náboženské příslušnosti.

Obě otázky mají možná něco společného, ale jejich logika je odlišná. Zákony proti mrzačení genitálií nejsou v platnosti kvůli sekularismu, nýbrž za účelem ochrany fyzické integrity mladých žen. Zákaz šátků pochopitelně vyvolává méně závažný spor, ale základní zájem je obdobný: ochrana morální a osobnostní integrity školaček.

Zákon zakazující jakoukoliv negativní diskriminaci mladých žen (včetně šátků) by pro dosažení tohoto cíle postačoval. Lpění na náboženské stránce zákazu radikálně změnilo samotný smysl zákona.

Zesnulý americký filozof John Rawls přišel s tezí, že nejlepším způsobem, jak posoudit správnost jakékoliv sociální politiky, je vžít se před rozhodnutím do role podřízené strany. Rozhodnutí je správné, pokud zlepšuje situaci nejhůře postavené vrstvy společnosti.

Diskuse o šátcích dosahuje pravého opaku. Hlavy a myšlenky se odvracejí od sociálně neprivilegovaných a od toho, co lze pro zlepšení jejich situace učinit. Stejně jako v případě Molièrova nechvalně proslulého pokrytce Tartuffa, i takový zákon pouze zakrývá zlo, které nechceme vidět: sociální nerovnost a vyřazení ze společnosti.