Život Václava Havla, který zanedlouho opustí úřad prezidenta České republiky, by mohl být námětem absurdní hry, jichž sám řadu napsal. Narodil se roku 1936 do jedné z nejzámožnějších českých rodin, po komunistickém převratu v roce 1948 byl pak ale pro svůj "špatný třídní původ" pronásledován.

Havel se svému údělu postavil čelem. V průběhu 60. let se propracoval mezi přední evropské dramatiky, ovšem poté, co v roce 1968 invaze vojsk Varšavské smlouvy rozdrtila reformní hnutí Pražské jaro, stal se z něj opět vyvrženec normalizující se společnosti. Vrátil se nicméně, aby stanul v čele hrstky disidentů své země. Svět zná nejen jeho dramatické dílo, ale i jeho boj proti komunismu. Prožil nekonečné šikanování a na počátku 80. let si odseděl pět let ve vězení. Chvíli poté, co opustil vězení naposledy, začala v listopadu 1989 Sametová revoluce, která jej katapultovala až na Pražský hrad.

Havla dramatika nelze oddělit od Havla disidenta či Havla politika. Jeho první hry byly politické, zesměšňovaly dřevěné fráze komunistické rétoriky. Dokonce i během liberálnějšího období Pražského jara zůstával Havel v opozici: nikdy nepřijal myšlenku "socialismu s lidskou tváří" a tvrdil, že jedinou alternativou ke komunismu je opravdová demokracie. Později Havel jako disident dále psal a stal se politikem - neoficiálním vůdcem odporu proti komunismu. A ještě později se stal vůdcem této opozice v okamžiku jejího vítězství.

Disidentský prezident je nutně nekonvenční. Havel pokračoval v psaní, ale změnil žánr. Místo her a esejů začal psát projevy, jež jsou vesměs jakýmisi filozofickými pojednáními. Nejednou předkládal nová témata - o rizicích globalizace, o potřebě globální odpovědnosti, o své vizi Evropy jakožto federaci států a regionů - mnohem dříve, než se o nich odvážili diskutovat jiní státníci.

Ve vlastní zemi dráždil partajní politiky, když kázal o nutnosti morálnosti v politice či varoval před přehnanou oddaností politickým stranám. Opakovaně hovořil o budování silné občanské společnosti a zastával názor, že politické strany se zvrhnou v sekty, uzavřou-li se vlivům zespoda.

Přestože se Havel odmítá zařadit napravo či nalevo, je spíše komunitářský než klasicky liberální a rozhodně spíše levicový než pravicový. Vyzdvihoval, že demokratický systém se nemůže zakládat jen na institucích a mechanizmech, jako je vzájemná kontrola mezi výkonnou, zákonodárnou a soudní mocí; demokracie podle něj vyžaduje víc než jen politické strany a svobodné volby.

Pro Havla je demokracie bez skutečných demokratů nemožná. Pouze občanská společnost, v níž se aktivní občané volně účastní veřejného života a projevují obětavost a solidaritu vůči jiným, dokáže demokracii udržet při životě. Jak řekl Havlův blízký přítel, katolický kněz a filozof Tomáš Halík (jehož Havel kdysi navrhl jako svého nástupce), demokracie bez občanské společnosti je jako tělo bez krevního oběhu.

Osoba tak původní a nekonformní jako Havel se politickým vůdcem stává snad jen v revolučních dobách. Revoluce si žádá morální čistotu a neotřesitelné přesvědčení. Ovšem i takovýto vzestup k mocenským výšinám si žádá svou daň. Poněvadž Havel neprošel obvyklým stranickopolitickým školením, míval často pocit, že nemusí respektovat pravidla politické hry a nad kompromisy a mravními zkratkami politiků nezřídka projevoval své pohrdání.

Zatímco v zahraničí byl a je vnímán prizmatem svého hrdinství a filozofických projevů, doma byl často považován za nedílnou součást politického intrikaření. Jeho kritici tvrdí, že si vypěstoval zálibu v intrikách a k dosažení svých cílů pořádal zákulisní manévry. Jiní jej viní z "nepolitické politiky," což je myšlenka demokracie, jejíž protagonisté se nadobro chtějí zbavit politických stran a nahradit je mlhavější a snad i snadněji manipulovatelnou "občanskou společností".

Havel se však zapojoval do každodenní politiky proto, že mu česká Ústava nedávala jinou možnost. Musel jmenovat úředníky, po parlamentních volbách vybírat premiéry, udělovat státní vyznamenání a pronášet projevy. Ano, stranické šéfy svým často neortodoxním přístupem provokoval. Jenže vzhledem k partajnictví a silnému provincialismu České republiky by měl problémy každý prezident, který vzdoruje systému a je tak kosmopolitní jako Havel.

Havlovou možná největší prohrou bylo, že nedokázal odhadnout tak rychle jako ostatní - včetně jeho úhlavního politického soupeře Václava Klause -, že Československo, federace dvou národů, směřovalo po roce 1989 k rozpadu. Slováci, kteří svůj stát neměli a cítili, že s nimi Češi jednají povýšenecky, společný stát postupně rozrušili.

Klaus, který byl názoru, že ekonomicky méně úspěšné Slovensko je pro českou část federace přítěží, nenamítal. Havel nicméně až do posledního okamžiku věřil, že společný stát lze zachránit. Mnozí Slováci proto cítili, že se k nim chová blahosklonně, že nechápe jejich touhu po národní seberealizaci. V červenci 1992 slovenští zákonodárci zablokovali jeho znovuzvolení československým prezidentem.

Havlovy domácí nezdary však mnohonásobně vynahradily jeho příspěvky na poli zahraniční politiky. Ameriku a Západní Evropu přesvědčil o potřebě rozšíření NATO - organizace, o níž před rokem 1989 soudil, že by měla být zrušena - a zasazoval se o členství České republiky v Evropské unii. V prvé řadě však Havel využil svou mezinárodní prestiž ke zvýšení pozitivního obrazu o Česku ve světě, který si země, sužovaná mnoha postkomunistickými neduhy, snad ani tak docela nezasloužila.

Zčásti díky Havlovi je dnes Česká republika standardní demokratickou zemí, jejíž osud nezávisí na jednom politikovi. Ale bez Havla mohou Češi jednoho dne zjistit, že už jim na mezinárodní scéně nechystají tak vřelé přijetí jako dosud.