PEKING – Míra urbanizace Číny, měřená dle podílu obyvatel žijících v tamních městech, činí v současnosti podle oficiálních statistik asi 48 %. Jelikož před 30 lety podíl lidí usazených ve městech dosahoval jen 18 %, jedná se o pozoruhodný pokrok.

Je to však stále neuspokojivé, poněvadž většina ostatních zemí na srovnatelném stupni rozvoje procházela rychlejší urbanizací než industrializací. Čínská industrializace dnes činí kolem 70 %, měřeno podle podílu pracovních sil, jejichž příjem pochází převážně z nezemědělských činností, takže tamní urbanizace za ní zaostává.

Dalším markantním rozdílem mezi Čínou a některými jinými rozvojovými zeměmi je to, že čínská města, velká i malá, postrádají známky výrazné městské chudoby a slumů. Často to bývá přičítáno čínskému chu-kchou čili systému registrace domácností, který privilegované měšťany separuje od venkovské chudiny už od narození. Avšak přestože systém chu-kchou může lidem z venkova upírat některé městské výhody a veřejné služby jako veřejné školství, zdravotní péči či zaměstnanecké pojištění, nikdy venkovským dělníkům neznemožňoval stěhování do měst.

Ostatně čínská vláda ve skutečnosti dělníky z venkova ke stěhování do měst pobízí, aby si našli lepší zaměstnání. Právě proto se víc než 40 % čínských pracovních sil, nějakých 300 milionů lidí, během 30 let přesunulo ze zemědělství do sektorů průmyslu a služeb, které se v současnosti čím dál silněji koncentrují ve městech. Ve výsledku dnes počet přistěhovalých pracujících s venkovským průkazem chu-kchou v čínských městech průměrně převyšuje počet pracujících s městským chu-kchou.

Jestliže tedy bujení slumů v Číně nezabránil systém chu-kchou, co tedy? Jsem přesvědčen, že co se týče předcházení zoufalé urbánní chudoby, nejvýznamnější institucí je jedinečný pozemkový systém, který se ve venkovských oblastech Číny uplatňuje.

Celý reformní proces Číny začal zavedením takzvaného „systému smluv s domácnostmi na venkově“, který zemědělským domácnostem pronajímá ornou půdu. To znamená, že hned zkraje reformního procesu bylo upuštěno od kolektivní výroby a převládlo soukromé zemědělství.

Přestože vlastníky půdy na venkově zůstala zemědělská „družstva“, domácnosti mohou získat všechny „přebytky“ své produkce, což vytváří nezbytnou pobídku k produktivnímu využívání půdy. Své nájemní smlouvy mohou dokonce převádět na jiné zemědělské domácnosti, pokud si jejich příslušníci najdou lepší práci ve městě.

Domácnosti si svá práva mohou podržet po dobu trvání pronájmu (v současnosti 30 let), avšak vlastnické právo k samotné půdě nemají. Pokud se venkovští dělníci dostanou do finančních potíží, jež v jiných zemích často vedou k prodeji půdy, mohou napnout síly při hledání jiné práce anebo žádat o vládní pomoc. Půdu však nikdy nelze prodat ani zastavit a bez souhlasu státní správy nelze její využití převést ze zemědělského na jiné komerční účely.

Tato zvláštní úprava přináší důležitý výsledek: pokud migrující dělníci přijdou ve městě o práci, zůstává jim určitý příjem z pronajaté půdy a mohou se do své obce vrátit a půdu získat zpět (obvykle do roka). Políčko přidělené dle systému smluv s domácnostmi na venkově sice zemědělcům nedá zbohatnout, ale slouží jim jako sociální zajištění pro případ nouze.

To z velké části vysvětluje, proč urbanizace Číny zaostává: systém držby půdy – který podle všeho v ostatních rozvojových zemích nelze napodobit – zajišťuje, že se rezervoár pracovních sil pro industrializaci a urbanizaci nepřelévá do městských slumů, ale zůstává v obcích na venkově.

Přestože toto uspořádání zajišťuje plynulejší směřování k urbanizaci, není trvalé, nýbrž pouze přechodné. Migrující dělníci stále pociťují neschopnost opravdově se do měst integrovat, neboť jejich záchranná sociální síť je ukotvená k jejich venkovským kořenům. Segregace zapříčiněná systémem pronájmů půdy vlastně sociální rozdíly spíše rozšiřuje, než zužuje.

Vzhledem k těmto okolnostem a ke skutečnosti, že Číňané jsou vysoce mobilní, urbanizace země není ani zdaleka stabilní. Chce-li Čína dosáhnout „permanentní urbanizace“, musí vyvinout nové sociální zabezpečení. Ohlásit zrušení systému chu-kchou by bylo snadné, ale bez institucí, které by zmírňovaly rizika, jimž dělníci migrující z venkova do čínských měst čelí, by to neznamenalo mnoho.

Klíčem k úspěchu je zajistit pro přistěhovalce z venkova dostupnost veřejných služeb jako školství a formálního sociálního zajištění, vzhledem k omezeným veřejným zdrojům třeba i na nízké úrovni. Jakmile toho bude dosaženo, imigranti z venkova se rádi usadí jako trvalí rezidenti měst a čínská společnost bude co do dostupnosti veřejných služeb rovnoprávnější.

Nová čínská pětiletka pro hospodářský a sociální rozvoj, která bude uvedena v roce 2011, se s tuto otázkou může smysluplně vypořádat úsilím o vytvoření celonárodního, všeobecného a přenosného systému sociálního zabezpečení. Pětiletka také může od městských správ požadovat, aby rozšířily zajišťování veřejných statků – včetně školství, zdravotní péče a ochrany minimální mzdy – i na regulérní rezidenty bez územní příslušnosti dle chu-kchou. Ve městech jako Čchung-čching a Čcheng-tu už v tomto ohledu proběhly jisté experimenty.

Dovršení urbanizace může v Číně trvat několik generací. Po dlouhé debatě a váhání je však zjevné, že tvůrci politik jsou připraveni přijmout nové přístupy a postoupit tak do další fáze urbanizace.

Hlavní výzvou nejsou infrastruktura ani služby ve městech, navzdory jejich velkému významu. Klíčem k úspěchu bude spíš zajistit, aby přistěhovalci z venkova do čínských měst byli rovnoprávnými občany ve smyslu příležitostí a veřejných služeb. Nelze toho dosáhnout přes noc. Krok za krokem je to však možné a nutné uskutečnit.