Když Vladimir Putin v roce 2000 poprvé přicestoval do Paříže jako nově zvolený ruský prezident, měl jednoduché a uklidňující sdělení: „Přináším vám to, co potřebujete nejvíce: stabilní a zaručený zdroj energie. Moje ropa a můj plyn nebudou levnější než dodávky z Blízkého východu, ale budou mnohem bezpečnější.“

Putin tím dal mimoděk najevo, že „křesťanská energie“, byť by byla „pravoslavná“, bude pro západní svět strachující se o stabilitu na Blízkém východě jistější než energie „muslimská“.

Blízký východ měl být chaotický a nevyzpytatelný, na rozdíl od nového a moderního Putinova Ruska. Dnešní problém tkví v tom, že pro Ukrajince a Gruzínce, nemluvě o Italech, se „křesťanská“ ropa a zemní plyn z Ruska nezdají ani zdaleka tak bezpečné a zajištěné, jak Putin sliboval.

Klíčovým kritériem, podle něhož by měli spojenci a partneři soudit Rusko, je jeho vyzpytatelnost – a v tomto ohledu Rusko stále častěji nesplňuje očekávání. Když Putin vítá předáky Hamasu, aniž to konzultuje s ostatními členy Čtyřky blízkovýchodních vyjednavačů – Organizací spojených národů, Evropskou unií a Spojenými státy –, která je pověřena úkolem dohlížet na mírové rozhovory mezi Izraelem a Palestinou, testuje tím Rusko svou schopnost dělat potíže, anebo se jednoduše ujímá role „předvoje“ ostatních členů Čtyřky?

Je den ode dne zřejmější, že formuli definující politiku Západu vůči Rusku po pádu komunismu – „zapojme Rusko, pokud můžeme, držme Rusko na uzdě, pokud musíme“ – je nutno od základu přehodnotit. Západu se do značné míry nepodařilo zapojit Rusko do hry jako evropského či západního spojence. Stalo se tak kvůli nedostatku otevřenosti či představivosti na naší straně, nebo kvůli nedostatku zájmu či dobré vůle na straně Ruska?

Dědicové sovětské říše nikdy nepředpokládali, že je jim do budoucna dáno stát se „mladším“, chudším, kajícným a obdivným partnerem Západu. Jistě, dnešní Rusové necítí žádnou nostalgii po Jelcinových letech, která si spojují s chaosem, ponížením, zahanbením a slabostí. Pro většinu Rusů nedokázal vznik nezávislé občanské společnosti ani první zatřepetání křehkého demokratického křídla vyvážit hluboký celonárodní zmar nad ztrátou impéria a otřeseným postavením.

A kromě toho: jak by dnes politika udržování Ruska na uzdě vlastně vypadala? Vedoucí ruští představitelé schoulení za politickým bezpečnostním polštářem v podobě vysokých cen energií mají právem pocit, že čas pracuje v jejich prospěch; že „my“ na Západě potřebujeme Rusko více než ono nás.

Ruská role nejnovějšího „petrodolarového“ státu na světě se samozřejmě velmi liší od Ruska, kde průměrná délka života mužů hraničí s úrovní nejchudších afrických zemí. Události ve světě však vedou Rusko k tomu, aby zapomnělo na chmurné demografické vyhlídky a raději se soustředilo na svou ropou nasáklou budoucnost. Vzhledem k eskalujícímu napětí na Blízkém východě – zejména pak jaderným ambicím Íránu – budou mít Spojené státy sklon ještě více přehlížet diplomatickou pichlavost Ruska. Rapidní hospodářský růst v Číně a Indii zase znamená, že obě země budou přikládat prvořadý význam stabilním dodávkám energií – tedy klidným vztahům s Ruskem. Vážnou roztržku s Kremlem si nemůže dovolit ani EU.

Diplomatům kolem Putina může vzhledem k jejich výcviku připadat aplikace starých sovětských metod přirozená a možná se domnívají, že nastala pravá chvíle odčinit včerejší ponížení. Obhajoba ruských národních zájmů si z jejich pohledu žádá tvrdou vyjednávací taktiku, i kdyby měla hraničit s komičností jako v nedávném případě údajných britských špionů, kteří ukrývali tajné informace v kameni v moskevském parku.

Rusko samozřejmě nemůže vážně uvažovat o tom, že by vyvážilo vliv USA za pomoci Číny, natožpak za pomoci Francie. Osa mezi Paříží, Berlínem a Moskvou nedávala smysl ani v době, kdy byl v Německu u moci Schröder. Dnes, kdy se německou kancléřkou stala Angela Merkelová – osoba, jež si o Rusku nedělá žádné iluze –, je taková osa ještě absurdnější.

Při definování západní politiky vůči Rusku je třeba rýsovat jemnou linii. Nesmlouvavý diplomatický tlak – například hrozby vyloučením Ruska ze skupiny G8 – musí být zbraní poslední instance. Odevzdaný souhlas se vším, co se Putinův režim rozhodne učinit, by ho však jen utvrdil v přesvědčení, že dnes drží všechny trumfy on.

Klíčovým slovem, k němuž bychom se měli při definování politiky vůči Rusku neustále navracet, je „vyzpytatelnost“. Bezpečným a vyzpytatelným je jedině takové Rusko, které nenabízí „křesťanskou energii“, nýbrž „energii vlády zákona“. Norská „demokratická energie“ možná představuje příliš vzdálený cíl, avšak ruská role vyzpytatelného dodavatele energie vyžaduje ukončení vlády korupce.

Vyzpytatelnost přitom závisí na zodpovědnosti. My na Západě možná zoufale potřebujeme ruskou energii, ale nechce-li Rusko do budoucna degenerovat v orientální despocii, musí se Západem jednat v dobré víře. Pokud Putin skutečně usiluje o pozvednutí globálního postavení Ruska, nesmí dopustit, aby mu stál v cestě pocit Rusů, že byli v letech po pádu sovětského režimu poníženi.