KODAŇ: Pomalu pomaloučku si Evropa zvyká na svůj nový politický zeměpis. Rozšíření Evropské unie o první skupinu kandidátských zemí je nyní s postupným uzavíráním dalších a dalších kapitol v rámci bilaterálních jednání v dohlednu. Největší zbývající překážkou je ovšem politická vůle dnešních členů Evropské unie určit přesné datum rozšíření.

Letos v Praze možná představitelé NATO dají zelenou další skupině nových členů. Rok 2001 se tak může stát rozhodujícím v nekonečném příběhu tvorby nové a lepší Evropy. Také proto se vztahy s Ruskem musejí dostat na přední místa pořadu evropských jednání.

Podíváme-li se na novou mapu Evropy, je naprosto zřejmé, kam je třeba se zaměřit: severozápad Ruska již dnes sdílí hranici jak s Evropskou unií, tak Severoatlantickou aliancí (což je mimochodem často opomíjený fakt těch, kdo protestují proti „expanzi NATO až k hranicím Ruska“). Tato blízkost nabízí možnost tření, anebo – pokud se Evropa chopí příležitosti – nejslibnější z možností ekonomického růstu. Ruské reformy, mnoho vůdčích reformátorů Ruska a sám prezident Putin přece pocházejí ze Sankt Petěrburku.

„Severní dimenze“, konceptu vyvinutého během finského předsednictví EU před dvěma lety, se nyní chytilo Švédsko, které Unii předsedá v současnosti. Devátého dubna se v Lucemburku sejdou ministři zahraničí států EU, Ruska a států Pobaltí, aby zrevidovali implementaci tzv. Akčního plánu severní dimenze a zajistili této iniciativě politické vedení.

Injekce oživení účelu ze strany politických vůdců EU je nepochybně zapotřebí. To by celý region včetně postkomunistických zemí, kde dřímá obrovský potenciál k růstu, mohlo významně inspirovat. Tažnou silou však může být jedině porozumění, že rozšíření Evropské unie je výhrou pro všechny přímo i nepřímo zúčastněné země – včetně Ruska.

Rusko má totiž v sázce legitimní a nepopiratelné zájmy. Například Kaliningradská oblast. Po vyhlášení litevské nezávislosti byla tato výspa odříznuta od zbytku ruského území. Až Polsko a Litva přikročí k schengenským hraničním dohodám, může být tato oblast ještě izolovanější.

Záleží-li Rusku na stabilitě v tomto regionu, musí si dobře uvědomit, že všechny země mají právo stát se členem jakékoli mezinárodní organizace podle vlastní volby a uvážení. Estonsko, Lotyšsko a Litvu tedy nelze považovat za zvláštní „sféru ruského vlivu“, kde je potřeba ruského souhlasu ke členství v NATO či EU.

Aby to však Rusko mohlo pochopit, musí vidět, že také jeho zájmy – konkrétně ekonomická prosperita Kaliningradu a severního Ruska – jsou při rozšiřování EU brány v potaz. Spolupráce mezi Ruskem a Evropskou unií se tedy musí věnovat mnoha různorodým praktickým otázkám. Uvolnění potenciálu k růstu v Pobaltí je jedním ze silných způsobů, jak toho dosáhnout.

Vlády a konzultační agentury v regionu už pomalu napovídají cestu vpřed. Nedávná studie prezentovaná na Baltic Development Forum naznačila, že pokud se Polsko a tři pobaltské republiky stanou v roce 2003 členy EU a budou pokračovat ve snaze hospodářsky dohnat zbytek Unie, může být jejich roční růst HDP o dvě až čtyři procenta vyšší než je průměr EU. V nadcházejícím desetiletí by Polsko mohlo dokonce zdvojnásobit svůj hrubý domácí produkt a pobaltské státy by jej mohly zvýšit o celých šedesát procent. Přínos takového růstu pro současné členy EU v regionu více než vyváží přímé rozpočtové náklady spojené s rozšířením. Tedy výhra pro všechny.

Ale samotné rozšíření Evropské unie tomu nemůže pomoci. Je zapotřebí zevrubné strategie k aktivování celého potenciálu regionu. Profesor Michael Porter z Harvardské univerzity v tomto bodu navrhuje „pobaltskou regionální agendu“ pro rozvinutí kooperativního a novátorského postoje ke zlepšení rozvoje podnikání v regionu. V rámci této agendy si soukromý podnik sedá na místo řidiče ekonomické a politické transformace. Soukromý podnik ale tuto výzvu může přijmout jen tehdy, budou-li vlády připraveny odstranit četné bariéry, jež brání růstu a volnému obchodu.

V minulosti bylo Pobaltí jednou z hospodářsky nejdynamičtějších oblastí Evropy. Obchod a kulturní výměna vzkvétala. Pak přišla léta studené války a rozdělení. Z celé jedné poloviny Baltského moře se stalo hospodářsky mrtvé moře. Když rozdělení skončilo, objevila se náhle příležitost zrekonstruovat v baltském regionu tradiční volný pohyb osob, myšlenek a zboží, jež kdysi tolik přispívaly k ekonomické prosperitě kraje.

Důležitost chytit se této šance snad ani nemůže být větší. Kantův starý imperativ – obchod je mírotvorný proces – nesmí být zapomenut. Této myšlence dává zvláštní dozvuk fakt, že Kant se narodil v Královci, tedy Königsbergu, dnešním ruském Kaliningradu.

V nadcházejících měsících se odehraje mnoho rozhovorů: ministerská schůzka v Lucemburku, mnoho konferencí a seminářů v regionu a v září se v Sankt Petěrburku bude konat baltský summit, kde politici i podnikatelé budou jednat o dalších krocích na cestě vpřed. Všechna tato jednání jsou zásadní a prospěšná. Chceme-li však účinně zvládnout „Severní dimenzi“ Evropy, bude neméně důležité rovněž odpoutat se od pouhých slov. Rozšíření Evropy – a proces angažování Ruska – nesmí zpomalit nedostatek politické vůle a vize evropských představitelů.