Ukrajinská politika není politika stepi. Naši voliči nemohou během jedněch voleb kráčet jedním směrem a u dalších voleb směrem opačným, aniž by se obávali, že sklouznou do hlubin. Ukrajinci jsou lidmi rozvodí: žijeme na tom či onom břehu obrovského předělu.

Před rokem se Ukrajinci odvážili vstoupit na neznámé území za kopcem a našli demokracii a příslib otevřenějšího a poctivějšího hospodářství. Demokracie je ale zapeklitá; vzhledem k tomu, že prezident Viktor Juščenko některé sliby naší Oranžové revoluce odročil nebo se od nich distancoval, je tu možnost, že až budou Ukrajinci 26. března volit nový parlament, rozhodnou se snad při svém zklamání pro návrat do říše zkorumpované a autokratické vlády.

Alternativy – pro mou vlast, pro Rusko a pro Evropu – jsou jasné. Ze tří vzájemně soupeřících volebních koalic usilují síly, jež podporovaly Oranžovou revoluci, o moderní a demokratickou budoucnost naší země. Zbylý blok nabízí bezmála jistotu návratu k nevlídné a ohavné izolaci – možná začátku konce naší těžce vydobyté nezávislosti.

Jistěže, naše oranžové síly nejsou dokonalé a Viktor Janukovyč – jenž opět stojí proti ukrajinským demokratům – není reinkarnací Stalina. Historické doklady o obou alternativách však naznačují, že Ukrajina spravovaná těmi, kdo podporovali Oranžovou revoluci, zůstane členem klubu demokracií a otevřených ekonomik, zatímco pod vládou Janukovyče by se Ukrajina obrátila k reformám zády a možná by se znovu přichýlila k nejchmurnějším aspektům naší sovětské minulosti.

Janukovyčova „Strana regionů“ už celé měsíce vede v průzkumech veřejného mínění a svět by neměl zapomínat, že Juščenkovo konečné vítězství nad Janukovyčem v roce 2004 bylo jen o vlásek, že nešlo o drtivou výhru. Navíc Juščenko využil své moci především k tomu, aby zklamal ty, jejichž hlasy teď potřebuje.

Argumentem proti Janukovyčově kontrarevoluci je právě to, že by byla právě jí: bezohlednou snahou zvrátit ukrajinské demokratické a právní reformy. Navíc by mu nebyla ponechána volnost vládnout sám, ale stal by se loutkou oligarchů, již financují jeho stranu, a možná Ruska, které touží – třebaže diskrétněji než před rokem – po jeho triumfu.

Mezi všemi stranami Janukovyčova partaj zahrnuje nejrozsáhlejší jádro aparátčíků. Mnozí z jejích kandidátů usilují o získání úřadu nikoli proto, aby pracovali na zlepšování Ukrajiny, ale aby si zajistili parlamentní imunitu před soudním stíháním.

Někteří lidé říkají, že bychom se neměli znepokojovat, že demokracie a trh jsou už na Ukrajině příliš dobře zavedené na to, aby je někdo nahradil, že reforma je nevratná a že vládnoucí oligarchické klany země se, podobně jako ve východní Evropě, promění v kapitalisty dodržující zákony. Žel bohu, tento názor se zakládá spíš na toužebných přáních než na realitě.

Rok poté, co Oranžová revoluce prokázala oddanost běžných Ukrajinců svobodě, Janukovyč stále neprojevuje žádnou víru v demokracii a „jednotný hospodářský prostor“ s Ruskem, který prosazuje, posílí škodlivý oligarchický systém a zamezí liberalizaci. Janukovyčova zahraniční politika sice nemusí být otevřeně podřízená Rusku, ale zároveň nebude ani jasně prozápadní. Janukovyčova vláda slibuje poloneutralitu poloparalýzy.

Mnozí, kdo podporují Janukovyče, si nemusí nutně přát návrat do starých dob, ale jsou zmateni ranami, jež jim byly v posledních deseti letech uštědřeny. Janukovyč se podbízí xenofobům a antisemitům a největší přitažlivost má pro jádro rozzuřených zpátečníků, již si oškliví rozpad sovětské moci. Stále neprojevuje žádnou lítost nad nemravným rozsahem korupce v době, kdy vykonával funkci ministerského předsedy.

Nechci tvrdit, že protagonisté Oranžové revoluce jsou vzorní a že roztržka mezi Juščenkem a mnou nesklíčila mnohé z těch, kdo v zimě 2004-2005 stáli v ulicích Kyjeva. Nikdo však nemůže zpochybňovat to, že jsme na Ukrajinu přinesli poctivější vládu a počátky otevřenější ekonomiky. Zahájili jsme bitvu proti zakořeněné korupci, prosadili právní řád vůči ukrajinským zlodějským zbohatlíkům a povzbudili zrod živé občanské společnosti.

Většina Ukrajinců se díky těmto změnám cítí bezpečněji. Právě proto by náš lid měl jasně vědět, pro co bude tuto neděli hlasovat. Zavázala jsem se, že za žádných okolností nevytvořím koaliční vládu s Viktorem Janukovyčem. Prezident Juščenko by měl učinit totéž. Jedině pokud obnovíme svou partnerskou spolupráci, budeme moci doufat ve splnění slibů naší Oranžové revoluce.

Bude posílen trestní i občanský zákoník; soudy dostanou prostor, aby se postavily pevně na nohy a našly si svobodu. V prvé řadě se ovšem nová Rada (ukrajinský parlament) pustí do práce a bude schvalovat zákony a monitorovat vládu, nikoli rozlamovat rozpočet mezi zkorumpované klany. Budeme bojovat za zásadní reformy, abychom zemi posunuli do souladu s evropskými normami. Napraveny budou vztahy s Ruskem Vladimira Putina.

Volby jsou zřídkakdy záležitostí hop nebo trop. Tyto ale takové jsou. Bitva za ukrajinskou svobodu a nezávislost totiž loni v zimě ještě neskončila. Návrat Janukovyče by byl pohromou pro Ukrajinu, pro Rusko i pro Evropu, protože by zpochybnil nezávislost Ukrajiny a sváděl Rusko ke snění o obnovení impéria. Jedině druhé vítězství nad Janukovyčem může ukrajinskému lidu zajistit budoucnost naplněnou svobodou a nadějí.