Ruská invaze do Gruzie vyslala šokové vlny do celého Západu i bývalého sovětského prostoru – a zejména na Ukrajinu. Ta by se totiž mohla stát příští potenciální krizí.

Stále výraznější prozápadní kurz Gruzie včetně sílících svazků s NATO byl Moskvě trnem v oku. Nepředstavoval však vážné ohrožení ruské bezpečnosti. Gruzínská armáda je malá, špatně vybavená a nemůže se rovnat s ruskou, jak se minulý měsíc dostatečně prokázalo.

Začlenění Ukrajiny do NATO by naproti tomu mělo dalekosáhlé strategické důsledky a znamenalo by konec všech zbývajících ruských nadějí na vytvoření „Slovanské unie“ zahrnující Rusko, Bělorusko a Ukrajinu – kterýžto sen stále tluče v hrudi mnoha Rusů. Současně by mělo významný dopad na ruský obranný průmysl, jmenovitě na protivzdušnou obranu a výrobu raket.

Stručně řečeno je skutečným zdrojem obav a strategické úzkosti Moskvy budoucí politická a bezpečnostní orientace Ukrajiny. Gruzie byla do značné míry vedlejší záležitost.

Rusko disponuje řadou prostředků, jak vyvíjet na Ukrajinu nátlak, aniž by muselo použít vojenskou sílu. Jedním z nich je energie. Ukrajina je totiž silně závislá na ruské energii, zejména na plynu.

Rusko používá plynovou kartu jako zahraničně-politický nástroj. Ukrajina v současné době platí 179 dolarů za 1000 kubických metrů plynu z Ruska – což je více než trojnásobek částky, kterou platila v roce 2004 – a objevují se zprávy, podle nichž Moskva zvažuje další zdvojnásobení ceny. Dlouhodobou strategií Ruska je pokusit se získat kontrolu nad ukrajinskými plynovody tím, že je přemění ve společný podnik, jak učinilo v Bělorusku, což by mu umožnilo ovládat jak nabídku, tak distribuci plynu na Ukrajině.

Dalším potenciálním zdrojem napětí je Černomořská flotila. V dohodě podepsané v roce 1997 přiznala Ukrajina Rusku právo provozovat ve městě Sevastopol na Krymu základnu pro tuto flotilu, a to až do roku 2017. Dnes Ukrajina naléhá na Rusko, aby zahájila jednání o jejím stažení. Rusko s tím však otálí, což naznačuje, že se Moskva možná snaží využít přítomnosti flotily jako prostředku, jak vyvíjet na Ukrajinu tlak.

Třetí potenciální ohnisko sporů představuje samotný Krym. Je to jediná ukrajinská oblast, kde převážnou většinu obyvatel tvoří etničtí Rusové (58 procent). Chruščov převedl v roce 1954 tento region na Ukrajinu jako dar připomínající 300. výročí sjednocení Ukrajiny s Ruskem. V té době bylo toto gesto do značné míry symbolické, poněvadž Ukrajina byla součástí Sovětského svazu a málokdo si dokázal nezávislou Ukrajinu představit.

Separatistické tlaky se na Krymu objevily bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu. Ochably po roce 1995 – do značné míry proto, že ruští separatisté byli rozpolcení a Moskva, která právě čelila separatistickým tlakům v Čečensku, nebyla jejich podpoře příliš nakloněna.

Odtrženecké tendence sice zeslábly, ale dál na Krymu existují. Vzhledem k historickým vazbám Krymu na Rusko a většinové populaci etnických Rusů se řada ukrajinských představitelů obává, že by se Rusko mohlo pokusit rozdmýchat na Krymu odtrženecká pnutí a tímto způsobem vyvinout na Ukrajinu tlak, aby omezila své vztahy se Západem.

Taktika Moskvy v Abcházii a Jižní Osetii je v tomto ohledu důvodem k obavám. V obou entitách Rusko podněcovalo a podporovalo odtrženecká hnutí a poté využilo tohoto separatistického napětí k tomu, aby ospravedlnilo vyslání „ruských mírotvorců“ do obou regionů. Navíc přiznalo lidem žijícím v Abcházii a Jižní Osetii ruské občanství a pak ospravedlnilo nedávnou invazi do Gruzie tím, že má povinnost chránit ruské občany.

Západní spojenci mají silný strategický zájem podporovat ukrajinskou demokracii a euroatlantickou integraci této země. Samozřejmě se to však musí provádět uvážlivě a nesmírně opatrně.

Gruzínská krize jen podtrhla, že schopnost ovlivňovat vývoj v regionu, kde má Rusko silné strategické zájmy a převahu vojenské síly, má své hranice. Evropa a Spojené státy se proto musí mít velmi na pozoru před přijímáním bezpečnostních závazků, které nejsou ochotny nebo schopny naplnit.

To neznamená, že by se Moskvě mělo v otázce bezpečnostní orientace Ukrajiny přiznat právo veta nebo že by se Ukrajina nikdy nemohla stát členem NATO. Dveře do NATO by měly Ukrajině zůstat otevřené.

Dnes, kdy má Rusko vzdorovitou náladu a odmítá plně stáhnout své jednotky z Gruzie, však není vhodná doba k urychlování snahy o začlenění Ukrajiny do Severoatlantické aliance. Dráždit rozzuřeného medvěda není moudrá politika. Michail Saakašvili by mohl vyprávět.