KYJEV – Po pádu Sovětského svazu se zdálo, že se v mezinárodních vztazích ve střední a východní Evropě a ve střední Asii vytvářejí nová pravidla chování. Klíčovými výrazy byly nezávislost a vzájemná závislost, suverenita a vzájemná zodpovědnost, spolupráce a společné zájmy. Jsou to dobrá slova, která je třeba bránit.

Krize v Gruzii však znamenala drsné probuzení. Pohled na ruské tanky v sousední zemi právě v době čtyřicátého výročí sovětské invaze do Československa ukázal, že pokušení mocenské politiky přetrvávají. Staré rány a nesváry hnisají dál. Rusko se stále nesmířilo s novou mapou Evropy. Jednostranný pokus přepsat tuto mapu uznáním nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie znamená nejen konec období po studené válce; také je to okamžik, kdy se od států žádá, aby daly najevo, na které straně stojí v zásadních otázkách národní příslušnosti a mezinárodního práva.

Ruský prezident Dmitrij Medveděv tvrdí, že se nové studené války nebojí. My žádnou nechceme. Na jeho bedrech tedy leží zodpovědnost za to, aby ji nerozpoutal.

Ukrajina dnes představuje hlavní příklad toho, jaké výhody přináší, když určitá země vezme osud do vlastních rukou a usiluje o spojenectví s jinými státy. Její volba by neměla být pokládána za hrozbu pro Rusko, ale její nezávislost vyžaduje nový vztah s Ruskem – partnerství sobě rovných, nikoliv vztah pána a sluhy.

Rusko si nesmí z gruzínské krize odnést nesprávná ponaučení: v zásadních principech územní celistvosti, demokratického vládnutí a mezinárodního práva nelze nikam ustupovat. Moskva ukázala, co mohl každý předpovědět: totiž že je s to porazit gruzínskou armádu. Zároveň je však dnes Rusko více izolované, méně důvěryhodné a méně respektované než před měsícem. Dosáhlo sice krátkodobých vojenských zisků, ale postupem času pocítí hospodářské a politické ztráty. Pokud si Rusko skutečně přeje úctu a vliv, musí změnit kurz.

Premiér Vladimir Putin označil rozpad Sovětského svazu za „největší geopolitickou katastrofu“ 20. století. Většina obyvatel bývalého sovětského bloku to tak ovšem nevidí. Pro Rusko bude tragédií, prožije-li následujících 20 let ve víře, že tomu tak je.

Od roku 1991 nabízel Západ Rusku rozsáhlou spolupráci s Evropskou unií a NATO, jakož i členství v Radě Evropy a ve skupině G8. Rozvíjely se summity, mechanismy a schůzky, které neměly Rusko ponižovat ani ohrožovat, nýbrž je zapojit do struktur. EU a Spojené státy poskytly ruské ekonomice klíčovou podporu ve chvíli, kdy to potřebovala, západní firmy tam mohutně investovaly a Rusko mělo z opětovné integrace do globální ekonomiky značný prospěch.

V poslední době se však naše úsilí setkávalo v Rusku s opovržením – počínaje odstoupením od Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě a konče ústrky proti podnikatelům a kybernetickými útoky na sousedy. A teď tu máme Gruzii.

Rusko samozřejmě může a mělo by jevit o své sousedy zájem, avšak stejně jako všichni ostatní si také ono musí nejprve tento vliv vysloužit. Zmíněné země rozhodně netvoří nějaký „postsovětský prostor“, o kterém se Putin často zmiňuje. Rozpad Sovětského svazu vytvořil novou realitu v podobě existence suverénních nezávislých zemí, které mají vlastní práva a zájmy.

Rusko si také potřebuje vyjasnit postoj k použití síly za účelem řešení sporů. Někteří lidé tvrdí, že Rusko neučinilo nic, co by před ním v roce 1999 neučinilo NATO v Kosovu. Při seriózním zkoumání však toto srovnání neobstojí.

Zásahu NATO v Kosovu předcházelo dramatické a systematické porušování lidských práv, které vyvrcholilo etnickými čistkami v míře, jakou Evropa od druhé světové války nezažila. NATO začalo v otázce Kosova konat teprve po intenzivním vyjednávání v Radě bezpečnosti Organizace spojených národů a po odhodlaném úsilí vést mírové rozhovory. Za tehdejším jugoslávským prezidentem Slobodanem Miloševićem se rozjeli zvláštní vyslanci, kteří ho varovali před důsledky jeho počínání.

O ruském nasazení síly v Gruzii nic takového říci nelze.

Podobně i rozhodnutí uznat nezávislost Kosova přišlo teprve poté, co Rusko dalo najevo, že bude vetovat dohodu navrženou zvláštním vyslancem generálního tajemníka OSN, bývalým finským prezidentem Marttim Ahtisaarim. Dokonce i tehdy jsme souhlasili s dalšími čtyřmi měsíci trojstranných jednání EU-USA-Rusko, abychom měli jistotu, že při hledání vzájemně přijatelného kompromisu nezůstala žádná možnost opomenuta.

Naproti tomu v Gruzii přešlo Rusko za tři týdny od podpory územní celistvosti až po rozbití země, přičemž se opíralo výlučně o vojenskou sílu.

Rusko si teď musí položit otázku, jaký je vztah mezi krátkodobými vojenskými vítězstvími a dlouhodobou hospodářskou prosperitou. Po konfliktu v Gruzii přišel ostrý pokles důvěry investorů. Ruské rezervy v zahraniční měně se za jediný týden smrskly o 16 miliard dolarů a o stejnou částku se za jediný den snížila hodnota firmy Gazprom. Rizikové prémie v Rusku dosáhly raketových výšin.

Izolace Ruska by byla kontraproduktivní, protože jeho mezinárodní ekonomická integrace je pro jeho politiku nejlepším „umravňujícím“ prostředkem. Navíc by izolace jen posílila mezi Rusy pocit, že jsou oběťmi, což je živná půda netolerantního ruského nacionalismu, a narušila by celosvětové zájmy, jako jsou zastavení šíření jaderných zbraní, řešení otázky klimatických změn nebo stabilizace Afghánistánu.

Mezinárodní společenství však není impotentní. Evropané potřebují ruský plyn, avšak Gazprom potřebuje evropské trhy a investice. Naším přístupem musí být věcné angažmá. To zahrnuje podporu spojenců, vyvážení energetických vztahů s Ruskem, obranu pravidel mezinárodních institucí a obnovu úsilí zabývat se „nevyřešenými konflikty“, a to nejen v Jižní Osetii a Abcházii, ale i v Podněstří a Náhorním Karabachu. Každý z nich má kořeny v dlouhodobém etnickém napětí umocněném nedostatečným hospodářským a politickým rozvojem.

Klíčem je Ukrajina, kde žije osm milionů etnických Rusů, z velké části na Krymu. Její silné vazby na Rusko jsou rozhodně v zájmu obou zemí. Zároveň je to však evropský stát, což mu dává právo žádat o členství v EU, a vedoucí představitelé Ukrajiny dali tuto touhu najevo. Vyhlídka a realita členství v EU představují v celé východní Evropě sílu stability, prosperity a demokracie. Jakmile tedy Ukrajina splní kritéria EU, měla by být přijata za plnoprávného člena.

Ani vztah mezi Ukrajinou a NATO nepředstavuje pro Rusko hrozbu. Posílení demokratických institucí a nezávislosti Ukrajiny, které tento vztah přinese, bude v dlouhodobém výhledu znamenat přínos i pro Rusko.

Evropa také musí nově vyvážit své energetické vztahy s Ruskem investicemi do skladování plynu, aby se mohla vyrovnat s výpadky, diverzifikací dodávek a vytvořením správně fungujícího vnitřního trhu s větší provázaností jednotlivých zemí. Kromě toho musíme snížit svou závislost na plynu vůbec: zvyšováním energetické účinnosti, investicemi do technologií separace a ukládání oxidu uhličitého z uhlí, do obnovitelných zdrojů a jaderné energie.

Ve všech mezinárodních institucích musíme přehodnotit naše vztahy s Ruskem. Neomlouvám se za to, že jsem odmítl ukvapené výzvy k vyloučení Ruska ze skupiny G8 nebo k přerušení vztahů mezi EU a Ruskem či mezi NATO a Ruskem. Podstatu, hloubku a šíři vztahů s Moskvou je však potřeba důkladně zhodnotit. Dostojíme svým závazkům vůči současným členům NATO a obnovíme své odhodlání zajistit, aby Rusko nemohlo vetovat jeho budoucí směřování.

Dnešní volba je zřejmá. Nikdo si nepřeje novou studenou válku, ale musíme mít jasno, kde leží základy trvalého míru.