Člověk se musí vrátit do „roku tří papežů“ (1978), aby našel tak zvláštní drama nástupnictví, jaké se právě odehrává v Mezinárodním měnovém fondu a ve Světové bance, dvou pilířích globální finanční soustavy. Přede dvěma měsíci, během neobyčejné vzpoury personálu a debaklu řízení, rezignoval prezident Světové banky Paul Wolfowitz. Teď hlavní podílníky šokoval jeho protějšek v Mezinárodním měnovém fondu, bývalý španělský ministr financí Rodrigo Rato, když oznámil, že v říjnu odejde rovněž.

Ztratit jednoho šéfa mezinárodní úvěrové instituce je smůla, ztratit dva už ale vypadá jako nedbalost (omlouvám se Oscaru Wildeovi). Máme desáté výročí asijské finanční krize, onoho kotle, v němž byly vytaveny dnešní ultralikvidní kapitálové trhy, takže o konspirační teorie není nouze.

Upřímně řečeno, přidržíme-li se veřejně dostupných údajů, tyto dvě rezignace se jeví jako noc a den. Když byl Wolfowitz konečně po nepříjemné bitvě vypuzen, osazenstvo SB bylo štěstím bez sebe. Naproti tomu většina kolektivu MMF se zdá být Ratovým odchodem upřímně zdrcena.

Wolfowitzova proslulost se před nástupem do SB opírala o jeho úlohu strůjce irácké války, zřetelně jednoho z největších strategických debaklů od Napoleonova vpádu do Ruska. Rato byl naproti tomu ministrem financí Španělska během nejlepší ekonomické éry země od šestnáctého století.

Za Wolfowitze Světová banka nedokázala zavést jedinou seriózní reformu řízení, aby zohlednila narůstající ekonomickou sílu Asie. MMF za Rata udělal alespoň skromné kroky k tomu, aby Čína a další překotně vyspívající trhy získaly ve vedení organizace silnější hlas. Rato zároveň naléhal na zdráhavé evropské státy, aby se vzdaly části svých pravomocí v MMF, a zavedl reformy, které projasnily a posílily úlohu MMF v managementu měnových kurzů.

Ba týden před Ratovým rezignačním oznámením MMF prohlásil, že má právo pranýřovat země, jejichž intervenční politiky hrozí, že podkopou globální ekonomickou stabilitu. Změna přístupu MMF vzbudila hněv čínských představitelů, kteří provádějí intervence biblických rozměrů, aby udržely nízkou hodnotu své měny, jüanu.

Jestliže MMF vyřčením naprosto soudných věcí dohání ke stížnostem ty nejtěžší váhy, musí něco dělat správně. Pravda, MMF je poslední dobou zřetelně shovívavý vůči Spojeným státům a zlehčuje přetrvávající zranitelnost vyvolávanou zejícími americkými deficity obchodní bilance a obchodu. Člověk si představuje, že toto závažné téma se brzy vrátí.

Přestože kolem odchodu šéfů MMF a SB existují obrovské rozdíly, jsou tu také některé znepokojivé společné rysy. Zaprvé, vše naznačuje, že Evropané Ratova nenadálého oznámení zneužijí jako výmluvy, aby se vyhnuli seriózní debatě o vzdání se výsady vždy volit hlavu MMF. Pravda, USA se zdařilo vydíráním přinutit svět k tomu, aby si jako náhradu za Wolfowitze zvolil dalšího Američana, neboť se vzpíraly úsilí dostat jej pryč pokojně. Evropané ovšem žádnou takovou páku v MMF nemají, poněvadž Rato si odchod zvolil bez cizí dopomoci.

Od nynějška do října je dostatek času na to, aby MMF nachystal otevřené a spravedlivé výběrové řízení, které zajistí volbu nejlepšího možného kandidáta, bez ohledu na národnost. Centrálním bankám po celém světě se nesmírně dobře daří vybírat do vedení svých institucí technokraty a osoby s doloženými znalostmi a zkušenostmi a neakceptují čistě politická jmenování. Hodnoceno podle kvalifikací, někteří ze samozřejmých kandidátů na šéfa MMF, například Arminio Fraga z Brazílie a Mohamed El-Erian narozený v Egyptě, nejsou Evropané.

Druhou podobností je to, že obě instituce čelí hluboké existenční krizi. V dnešním světě hlubokých a likvidních globálních finančních trhů jsou hlavní úvěrové instrumenty MMF a Světové banky do velké míry nepotřebné a nadbytečné.

Bez seriózní reformy jsou obě instituce na cestě do hlubokého spánku, v jakém se čtyřicet let, až do nedávného oživení, ocitala Banka pro mezinárodní platby. Tato banka, založená v roce 1930, aby pomohla s organizací německých reparačních plateb a koordinovala činnosti v rámci centrálních bank, sloužila po druhé světové válce jen jako o málo víc než úložna zlatých rezerv. Vzhledem k tomu, že v minulých letech centrální banky získaly jisté postavení, a díky vynalézavému vedení se Banka pro mezinárodní platby opět probudila a převzala několik významných úloh, včetně stanovování mezinárodních norem regulace v globálním bankovnictví.

Byť je povzbudivé vědět, že MMF a Světová banka se ze spánku mohou jednou probrat, bylo by mnohem lepší vidět je procitnout už teď. Globalizovanější svět potřebuje světové finanční instituce, avšak takové, které se zaměřují na koordinaci, dohled a odborné poradenství, nikoliv na nepotřebné úvěrové mechanismy.

Než bude moci proběhnout jakákoli skutečná změna, obě instituce vyžadují úpravy řízení. Nejasné okolnosti nenadálého oznámení šéfa MMF, že odchází, nejsou důvodem držet se při volbě náhradníka ve vyjetých kolejích. Ani výběrové řízení za zavřenými dveřmi ve Světové bance, kde si USA udržely svůj šedesátiletý výsadní přístup do prezidentského křesla, neospravedlňuje pokračující evropskou monopolizaci nejvyššího postu v MMF. Zlo zlem nenapravíš.