VARŠAVA – „Polsko – deset let, Maďarsko – deset měsíců, NDR – deset týdnů, Československo – deset dní“. Mnoho lidí si v listopadu 1989 v Praze šuškalo tento slogan, který odrážel pýchu a radost ze sametové revoluce, ale i vytrvalé úsilí potřebné ke skoncování s komunismem, jehož zánik započal v únoru toho roku ve Varšavě.

Rozpad komunismu nicméně v Polsku začal už o deset let dříve během první pouti papeže Jana Pavla II. do vlasti. Tato návštěva otřásla komunistickou mocí v samotných základech. Netrvalo ani rok a polští dělníci stávkovali za právo založit nezávislé odbory a zorganizovali ve státních podnicích dvoutýdenní okupační stávku, aby svého cíle dosáhli. Karel Marx by na ně byl pyšný, avšak na bráně vedoucí do Leninových loděnic v Gdaňsku visel během stávky portrét papeže.

Hnutí Solidarita, které se zrodilo v roce 1980, rozbilo mocenský monopol komunistické strany. Celkem sjednotilo deset milionů lidí: dělníků i profesorů, rolníků i studentů, kněží i volnomyšlenkářů, zkrátka celou občanskou společnost. Čerstvě zrozenou demokracii hrubě přerušilo vyhlášení výjimečného stavu v prosinci 1981, kdy byla Solidarita postavena mimo zákon a disidenti zatčeni. Tato totalitní blesková válka však nemohla vydržet. Demokracie nezemřela; pouze se stáhla do podzemí.

V následujících sedmi letech bojovala Solidarita za opětovnou legalizaci, přičemž vybudovala nejrozsáhlejší síť ilegálního odporu, jakou Evropa zažila od války s Hitlerem. Byl to však nenásilný odpor. Jeho hlavní zbraní se stal jazyk svobody. V polovině 80. let existovalo v Polsku zhruba 1000 nezávislých a necenzurovaných časopisů. Ty zahrnovaly celou škálu myšlenek a redakčních stylů – od podnikových prospektů a věstníků až po intelektuální magazíny. Na světlo se dostaly stovky knih, které komunističtí cenzoři zakazovali (například Plechový bubínek Güntera Grasse).

Vůdce Solidarity Lech Wałęsa se ve vězení nevzdal a udržel si celostátní váženost. A když ekonomiku postihl prudký pokles, začali se polští vládci snažit o stabilizaci politického systému a opětovné navázání vztahů se Západem. V roce 1986 propustila vláda politické vězně, což byla podmínka rozhovorů s opozicí. Komunistům však trvalo další dva roky, než si uvědomili, že zavádět ekonomické reformy nemohou bez souhlasu Solidarity.

A tak začaly rozhovory. Ty byly možné pouze z toho důvodu, že cílem opozice nebylo násilné svržení vlády jedné strany. Její demokratické cíle měly být naopak naplněny kompromisem s úřady. Wałęsa a jeho nejbližší poradci – Bronisław Geremek a Tadeusz Mazowiecki – prosazovali tuto umírněnou politiku, požadovali liberalizaci a současně si uvědomovali politickou realitu sovětské nadvlády.

Dvě vlny stávek v roce 1988 přinutily vládu generála Jaruzelského k jednání se Solidaritou, která byla po několika měsících kličkování legalizována. Rozhovory u kulatého stolu o změně politického systému mohly začít. Dohadování trvalo od února do dubna 1989, přičemž hlavními otázkami byly legalizace opozice, částečně svobodné volby a vytvoření úřadu prezidenta, který by nahradil funkci šéfa komunistické strany.

Komunistům byla zaručena parlamentní většina. Volby do nově vytvořeného Senátu byly sice naprosto svobodné, avšak v Sejmu (dolní komoře) se opozice mohla ucházet pouze o třetinu křesel.

Klíčové však bylo, že dohoda rozmetala mocenský monopol strany. Solidarita získala příležitost založit nezávislá média a vytvořit všelidovou politickou organizaci. Nakonec komunisté přistoupili na to, že volby za čtyři roky už budou zcela svobodné. Cesta k demokracii byla otevřená.

Konec diktatury však přišel dříve, než kdokoliv očekával. V červnu 1989 opozice drtivě zvítězila v parlamentních volbách. Sestavit bez její účasti vládu bylo nemožné. Jaruzelski byl zvolen prezidentem, ale musel akceptovat nové rozdělení moci. Rozhodující politický manévr – vytvoření koalice se spojenci komunistů – uskutečnil Lech Wałęsa. Premiérem se stal zástupce Solidarity Tadeusz Mazowiecki.

V září 1989 mělo Polsko jako vůbec první země v sovětském bloku vládu vedenou demokratickými stranami. Byla to revoluce, ale tak trochu jiná: politický systém se změnil bez obětí na životech. Stalo se tak především díky uvážlivé politice Solidarity. Zároveň ji ovšem podpořily občanské aktivity – hnutí odporu, stávky a další projevy společenské podpory. Rovněž Michail Gorbačov byl důležitý; jeho neintervenční politika vůči východní Evropě znamenala jistotu, že sovětské tanky nebudou změny anulovat, jak se stalo po Pražském jaru.

Polští komunisté neměli v úmyslu budovat demokracii; jejich plánem bylo absorbovat umírněné opoziční skupiny do částečně upraveného politického systému. Předání moci Solidaritě bylo tím posledním, co zamýšleli. Kompromis od kulatého stolu však byl nakonec dobrý i pro ně, poněvadž komunističtí „reformátoři“ začali budovat novou kariéru v byznysu a politice (jeden z nich, Aleksander Kwaśniewski, se stal druhým demokraticky zvoleným prezidentem Polska).

Kulatý stůl poskytl komunistům také pocit bezpečí, který umenšil jejich strach z demokratických změn. Nečekala na ně popravčí smyčka. Byl to důležitý signál pro sousedy Polska v sovětském bloku, kteří si vzali polský příklad k srdci. Rozhovory mezi komunistickými bossy a jejich demokratickými odpůrci (často ve formě kulatého stolu) vydláždily během několika měsíců cestu ke svobodným volbám a novým demokratickým vládám v Budapešti, Praze, východním Berlíně a Sofii.

Do konce roku 1989 už byla Evropa vzniklá z Jaltské konference svobodná. Později se stal symbolem velkého revolučního roku 1989 pád Berlínské zdi. Železná opona se však začala rozkládat po rozhovorech u kulatého stolu ve Varšavě v dubnu před 20 lety.