Dříve jsem si myslíval, že dvacátý druhý dodatek k Ústavě Spojených států amerických je zřejmě nejlepším způsobem jak zajistit, aby političtí lídři nezůstávali ve svém angažmá déle, než je zdrávo, a zároveň a neméně významně, aby nevyčerpali svou účinnost. Tento dodatek znemožňuje prezidentům USA úřadovat ve více než dvou funkčních obdobích.

Zřejmě jsem tehdy zapomínal na lopotnou dřinu předchůdců prezidenta George W. Bushe v jejich druhém funkčním období, ale jeho současná nesnáz dokládá, že ústavní omezení má své vlastní problémy. V prvé řadě prezidenta v určitém okamžiku druhého funkčního období proměňuje v bezmocnou figurku. Pamatuje si někdo, že se po svém znovuzvolení Bush zavázal k provedení reformy penzijního systému (Social Security)? Teď jej ochromuje nejen demokratická opozice, ale rovněž, a snad ještě silněji, bitky o následnictví v jeho vlastní straně.

Osud Bushova přítele, britského ministerského předsedy Tonyho Blaira prokazuje, že se politik do situace bezmocné figurky může dostat i bez ústavního omezení ohledně pobytu v úřadu – ba vlastně bez psané ústavy vůbec. Blair udělal tu osudovou chybu, že si mez svého pobytu v úřadu stanovil sám, když řekl, že se nebude počtvrté ucházet o zvolení do čela Labouristické strany. I bez takového slibu by však pro něj po devíti letech v úřadu bylo těžké spojit reformní program se smyslem pro to, čeho lze s ohledem na atmosféru v jeho straně a v zemi dosáhnout.

Reformy ohlašované Blairem skutečně čím dál větší měrou znějí jako prázdné sliby, neboť došlo na zdánlivě nevyhnutelné: ministerský předseda ztratil kontakt s veřejností. Co kdysi bývalo jeho charismatem, se nyní jeví jako repríza starého ohraného kusu.

Samozřejmě, pro vůdce je vždy velice těžké vzdát se moci. Někteří tak učinili, více či méně dobrovolně, jen aby se ze zapomnění znovu náhle vynořili. Může to být tentýž prezident Oscar Arias, který v nedávných prezidentských volbách v Kostarice zvítězil (byť jen o fous) a teď se po 20 letech vrací k moci? A nebyl kandidát Silvia Berlusconiho na předsednictví v italském senátu, Giulio Andreotti, služebně nižším činitelem jedné z prvních italských vlád po roce 1945? Musel se Cavaco Silva, úspěšný portugalský premiér z 90. let minulého století, znovu objevit jako prezident v roce 2006?

Kdo by zapomněl na slzy Margaret Thatcherové, když jí „přátelé“ sdělili, že její čas už vypršel? Když předseda vlády Harold Wilson v roce 1976 náhle rezignoval a v domě č.p. 10 v Downing Street jej vystřídal James Callaghan, lidé reagovali podezřívavě: donutilo jej k odchodu nějaké spiknutí tajných služeb ve vztahu k Jižní Africe?

Zdá se, že neexistuje způsob, jak by politický lídr mohl opustit scénu důstojně. Avšak i tehdy, když dojde ke „spořádanému přechodu“ – což je výraz, který se v současnosti ve vztahu k Tonymu Blairovi a Gordonu Brownovi často používá –, doprovází jej žal nebo alespoň bolest. Politický úřad, jak se zdá, je návykovější než heroin. Zbavit se návyku neznamená pouze přijít o výhody a určitý životní styl, ale rovněž ztratit moc. Ta sice může být v globalizovaném světě čím dál iluzornější, ale jde o iluzi, již s námi sdílejí ostatní, a čím dále s ní člověk žije, tím víc tvoří okruh lidí kolem něj ti, kdo jsou s tímto přesvědčením zajedno.

Návyk na politický úřad je vždycky znepokojivý, neboť demokracie se proměňují v autokracie tehdy, když lídři přestávají uznávat meze své moci. Na počátku je odtrženost, po níž následuje přesvědčení, že já jediný vím, co je správné a dobré. Když Tony Blair prohlašuje, že nejvýznamnější svobodou je bezpečí před teroristickými útoky, zapomněl na první principy své strany i vlasti. Zůstávat déle, než je zdrávo, je sice snad u politiků nemoc z povolání, ale je to především v nesouladu s demokracií coby soustavou, která bez násilí přináší změnu.

Otázka tedy spočívá v tom, zda existuje způsob, jak zaručit, že političtí lídři odejdou včas. Zatímco Ústava USA je ukázkou omezení v podobě institucionálních pojistek, jakmile dojde na omezení funkčních období u moci, zřetelně významná je úloha politických stran. Blair dnes, jako kdysi Thatcherová, slyší z řad vlastní strany, že by měl odejít, a odpovídá, že „lidé“ jej stále chtějí. Avšak právě strana může mít lepší smysl pro to, co je životaschopné nejen dnes, ale i zítra – třeba u příštích voleb.

Nakonec neexistuje žádná neomylná metoda zaručující, že političtí předáci neodejdou v slzách. Na čem sejde, je to, že fungují mechanismy, které je k odchodu přinutí, zřejmě sice poněkud opožděně a určitě s jistou dávkou bolesti a žalu, ale zavčasu s ohledem na zachování řádu svobody.