Jižní Afrika nyní začíná přemýšlet o odchodu Thabo Mbekiho, svého druhé prezidenta od konce éry apartheidu, do penze. Nastal tak obzvlášť příhodný okamžik ohlédnout se a zhodnotit úspěchy, povšimnout si nezdarů a snad také porozumět, které prvky našeho přechodu k demokracii by bylo možné uplatnit jinde.

Jedná se o činnost, kterou nejsme my v Jižní Africe zvyklí podnikat, neboť lidé mají sklon se podceňovat. Zdá se, že nevšední úspěchy považujeme za samozřejmost a nepřipisujeme si dostatečné zásluhy. V důsledku toho máme tendenci vidět pomyslný mrak za každým slunečním paprskem; myslíme si, že naše úspěchy mají smysl jen pro nás samotné.

Širší svět ještě plně nedocenil uvážlivě pokojný přechod Jižní Afriky od represe k demokracii. Oni i my si pamatujeme první dny přechodu moci na černošskou většinu, kdy byla většina lidí přesvědčena, že nás zachvátí strašlivé rasové krveprolití.

Bylo to zoufalé údobí, krátké, ale hluboko vryté do našich vzpomínek, kdy bylo běžné nevybíravé zabíjení ve vlacích, taxících, autobusech, údobí masakrů v pravidelných intervalech – Sebokeng, Thokoza, Bišo, Boipatong, vražedná pole v KwaZulu Natal, a to kvůli krvavé rivalitě mezi Africkým národním kongresem a etnickou zulskou Stranou svobody Inkatha.

Bylo mnoho chvil, kdy se jihoafrický osud jevil značně ožehavě. Ke katastrofě ovšem nedošlo. Místo toho svět pocítil obdiv – ba úžas – při pohledu na dlouhé zástupy Jihoafričanů všech ras, které se 27. dubna 1994 pomalu klikatě sunuly k volebním kabinám.

Ovšemže, za část úspěchu jihoafrického přechodu vděčíme zázraku: morálnímu velikánu Nelsonu Mandelovi, jehož klid, prozíravost a postavení ikony odpuštění, slitování, šlechetnosti a usmíření nám závidí všechny národy světa. Bylo naším požehnáním, že právě on vedl náš stát skrze jeho obrodu. Musíme poděkovat také F. W. de Klerkovi, poslednímu vládci skomírajícího režimu apartheidu, jenž projevil mravní odvahu a dal naši osvobozující revoluci do pohybu.

Mohou na sebe však být hrdí také obyčejní Jihoafričané, neboť to bylo jejich sebeovládání, prostá slušnost a schopnost odpustit, co opravdu zabránilo krveprolití. Právě v jejich příkladu je vzor, kterým by se měly řídit další nešťastné části světa.

My, obzvlášť bělošští Jihoafričané, máme sklon pohlížet přezíravě na naši Komisi pravdy a usmíření, která umožnila těm, kdo během apartheidu spáchali velké zločiny, přiznat se ke svým činům a vyhnout se tak soudnímu stíhání. Uzdravení měla přinést pravda, nikoliv trest. Téměř všude na světě je komise ceněna a považována za měřítko, podle něhož je třeba posuzovat další snahy přejít od diktatury k demokracii.

Ano, Komise pravdy a usmíření nebyla bezchybná – jako každý lidský podnik. Byla to ovšem pozoruhodná instituce, neboť mnoho lidí se domnívalo, že nástup většinově černošské vlády bude znamením k začátku orgií msty a odvety proti bělochům za všechna ponížení, která tmaví Jihoafričané od koloniálních dob po éru apartheidu vytrpěli.

Místo toho svět s úžasem zíral na ušlechtilost ducha, jež se den co den před komisí projevovala, když oběti hrůzných ohavností odpouštěly svým trýznitelům – ba dokonce je příležitostně objaly. Apartheid traumatizoval všechny Jihoafričany. Komise pravdy a usmíření otevřela hnisající rány, vyčistila je a nalila na ně balzám, aby napomohla k uzdravení všech obyvatel Jižní Afriky.

Je snadné brát práci komise za samozřejmost, dokud člověk nepohlédne na Střední východ a na chaos v Iráku, kde msta, odveta a odplata pohánějí děsivý, neúprosný koloběh násilí. Jižní Afrika byla rovněž ušetřena hrůz genocidy jako ve Rwandě i nekonečného konfliktu, jaký ovládl Srí Lanku, Burundi, Súdán, Pobřeží slonoviny a četné další země. Kruté pravdy, jež před náš lid postavila Komise pravdy a usmíření, vysály jed z naší politiky. To je ponaučení, ze kterého mohou a měly by těžit další poškozené země.

Ponaučením z jihoafrického přechodu je, že žádná rozdělená země před sebou nemá budoucnost, trvá-li na cestě vpřed bez pravdy a odpuštění. Ruský přechod k demokracii začal téměř ve stejnou chvíli jako náš. Berlínská zeď padla v listopadu 1989. Nelson Mandela byl propuštěn v únoru 1990. S ohledem na dnešní dění v Rusku – bující organizovaný zločin, konflikt s Čečenskem a krveprolití, jako byly katastrofy s rukojmími v divadle a v beslanské škole – však jihoafrický přechod k demokracii vypadá jako piknik nedělní školy. Vyhýbáním se pravdě o sovětské minulosti si Rusové nahromadili potíže pro budoucnost.

Zločin nelze nikdy pohřbít. Politické zločiny nikdy nevyblednou. Nezapomněli jsme, co bylo na obyčejných černošských obyvatelích pácháno ve jménu apartheidu. Ba díky ustavení Komise pravdy a usmíření víme o naprostých děsech onoho období víc, než bychom věděli, kdybychom usilovali o soudní stíhání lidí nebo kdybychom prostě šli dál. Doslova platí, že nás pravda osvobodila a díky tomu jsme v míru sami se sebou. Vzpomínky a odpuštění nám umožnily udržet naše nezapomenuté noční můry v minulosti. Je mou nejhlubší nadějí, že Iráčané a další národy sužované minulostí dokáží najít cestu k životu v míru a duševním pokoji.

Copyright: Project Syndicate, 2006 (se svolením arcibiskupa Desmonda Tutu)
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč