Jak se čím dál silněji zadrhávají politické okolnosti obklopující volbu nového prezidenta, Turecko vstupuje do kritického období, které by mohlo mít hluboký dopad jak na vnitřní vývoj země coby sekulární demokracie, tak na její vztahy se Západem. Prezidentskou kandidaturu umírněného islamisty Abdullaha Güla, současného ministra zahraničí, zamítl turecký nejvyšší soud a parlamentní volby plánované na listopad byly přesunuty už na červenec ve snaze prolomit bezvýchodnost politické situace. Tyto kroky ovšem stěží rozptýlí napětí mezi vládou ministerského předsedy Recepa Tayyipa Erdogana a tureckou armádou, která se v zemi považuje za strážce sekulárního státu.

Ba právě naopak, toto napětí ještě zesílilo v důsledku změn v nejvyšších patrech tureckých ozbrojených sil, zejména výměny generála Hilmiho Özköka na postu náčelníka tureckého generálního štábu loni v srpnu. Özkök byl umírněnec, který si zachovával zdrženlivost a usiloval a pěstování dobrých pracovních vztahů s Erdoganem. Naproti tomu jeho nástupce, generál Yasar Büyükanit, je důrazný sekularista, který je při prosazování názorů armády mnohem přímočařejší.

Loni v říjnu ve svém projevu k velení vojenských akademií v Istanbulu Büyükanit veřejně varoval, že Turecko čelí vážné hrozbě „fundamentalismu“. Tento výpad mnozí považovali za přímou kritiku Erdogana a jeho vládnoucí Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP).

Napětí dosáhlo bodu varu 27. dubna, kdy generální štáb vydal prohlášení zdůrazňující, že „turecké ozbrojené síly si uchovávají pevnou odhodlanost konat své povinnosti plynoucí ze zákonů na ochranu neměnného charakteru Turecké republiky. Jejich oddanost tomuto odhodlání je naprostá.“

Stroze formulované prohlášení bylo považováno za zastřené, ale neklamné varování, že armáda je připravena zasáhnout, pokud by Gülovo zvolení prezidentem vyústilo v úsilí Erdoganovy vlády prosazovat svou islámskou agendu nebo podniknout opatření, která by ohrozila sekulární povahu tureckého politického řádu.

Prohlášení bylo obzvlášť závažné proto, že turecké ozbrojené síly od roku 1960 do politického procesu zasáhly už čtyřikrát – naposledy v roce 1997, kdy si vynutily rezignaci islamisticky orientované vlády premiéra Necmettina Erbakana během událostí známých jako „postmoderní puč“.

Toto napětí ještě dále zesílily spory mezi Büyükanitem a Erdoganem ohledně tureckého zápasu s kurdskými separatisty vedenými Stranou pracujících Kurdistánu (PKK), již armáda považuje za vážnou hrozbu pro tureckou územní celistvost. Od roku 1984 způsobily gerilové útoky PKK smrt více než 35 tisíc lidí. Od ledna 2006 si přeshraniční přepady PKK z útočišť v severním Iráku vyžádaly zhruba 600 mrtvých, z nichž mnozí byli příslušníky tureckých bezpečnostních složek.

S rostoucím počtem obětí se začala tenčit trpělivost armády a Erdogan se dostal pod sílící vnitřní tlak na provedení jednostranného vojenského zásahu proti PKK.

Na tiskové konferenci 12. dubna Büyükanit bez obalu prohlásil, že vojenská operace v Iráku zaměřená na rozprášení PKK je „nezbytná“ a že „by byla užitečná“. Jeho komentáře odrážejí rostoucí frustraci armády z nedostatku konkrétní americké podpory a zdá se, že jejich účelem je zesílit tlak na Erdogana, aby dal souhlas k jednostranným přeshraničním operacím proti základnám PKK v severním Iráku.

Kurdský problém Turecka však nelze vojenskými prostředky vyřešit. Najít řešení je možné jedině prostřednictvím dialogu mezi tureckou vládou a předáky iráckých Kurdů a dále skrze ekonomická a politická opatření ke zlepšení životních podmínek a politických práv turecké kurdské populace.

Erdoganova vláda si to zřejmě uvědomuje a nedávno prokázala zájem o navázání dialogu s iráckými kurdskými lídry. Turecká armáda se ovšem staví proti dialogu s iráckými Kurdy na nejvyšší úrovni s odůvodněním, že Demokratická strana Kurdistánu, vedená Masúdem Barzáním, i Vlastenecký svaz Kurdistánu, vedený iráckým prezidentem Džalálem Talabáním, podporují materiálně a politicky PKK.

Vzhledem ke klíčové úloze, již armáda v turecké politice hraje, zejména co se týče otázek národní bezpečnosti, Erdogan bude potřebovat podporu – nebo alespoň souhlas – armády, má-li nějaká iniciativa uspět. Možná se tedy bude zdráhat přikročit k dialogu s iráckými Kurdy právě ve chvíli, kdy se v turecké politice stupňuje pnutí s armádou kvůli vlivu islamistů.

Erdogan učinil krok k utišení současné krize prohlášením, že bude usilovat o předčasné volby a o rozsáhlé ústavní změny, které by zajistily, že prezident nebude volen parlamentem, nýbrž všeobecně. To by prezidentovi dalo větší legitimitu a nezávislost a zároveň by to zmírnilo obavy, že by mohl být v pokušení prosazovat program jedné konkrétní strany.

Zároveň platí, že má-li se Turecko stát vyspělou moderní demokracií, armáda bude muset v turecké politice přijmout méně vtíravou úlohu. Třebaže v posledních několika letech byla učiněna řada kroků v tomto směru, současná krize dává jasně najevo, že před Tureckem je stále ještě dlouhá cesta k úplnému dosažení tohoto cíle.