ISTANBUL – Před pouhými pár lety vévodila turecké agendě Evropa. Nově zvolená vláda Recepa Tayyipa Erdoğana zahájila řadu ambiciózních reforem s cílem splnit politická kritéria členství v Evropské unii. Na konci roku 2004 se EU rozhodla zahájit s Tureckem přístupové rozhovory.

Proevropská euforie však nakonec neměla dlouhého trvání: přístupová jednání jsou dnes ze všech možných praktických důvodů ve slepé uličce. Euroskepticismus dosahuje v Turecku rekordních výšin, zvláště když ho přiživují někteří evropští politici vyslovující se proti vstupu Turecka i neschopnost samotné EU rozptýlit pochyby o realizovatelnosti konečného přijetí této země. Domácí podpora vstupu do EU dosahovala na začátku jednání sedmdesáti procent, zatímco dnes se blíží čtyřiceti procentům.

Rovněž turecká vláda vcelku pochopitelně ztratila chuť do reforem podle vzoru EU. Už déle než dva roky nachází Evropská komise ve svých výročních zprávách o pokroku politických reforem jen málo pozitivního.

V době, kdy se Evropa jeví stále vzdálenější, se však na obzoru vynořuje Blízký východ, poněvadž Turecko přesouvá pozornost od Bruselu k Bejrútu a dále. Zmar z jednání s nerozhodnutou Evropou vedl turecké politiky k tomu, že soustředili své úsilí na oblast, kde je očekávaný výnos jejich investice bezprostřednější a konkrétnější. Faktem zůstává, že zatímco Erdoğan nedávno navštívil řadu blízkovýchodních zemí – Sýrii, Libanon, Egypt, Alžírsko, Jordánsko, Saúdskou Arábii, Írán i Irák –, v Bruselu byl tento měsíc poprvé od roku 2005.

Turecko hrálo v blízkovýchodní politice tradičně roli přihlížejícího. Jeho vedoucí představitelé se domnívali, že účastí na řešení problémů regionu ničemu významnému nenapomohou ani nic nezískají a že vzhledem k osmanskému odkazu země by se na ně arabští sousedé dívali podezíravě.

Vývoj v posledních letech však Turecku umožnil stát se aktivnějším hráčem v regionu a zaznamenat několik diplomatických úspěchů. Turecko napomohlo k ukončení sporů mezi znesvářenými libanonskými frakcemi a jeho předběžné rozhovory se Sýrií – uskutečněné navzdory varování Spojených států – se vrchovatě vyplatily. Turecko dokázalo nejen uvolnit mezinárodní napětí obklopující tohoto arabského souseda, ale i zorganizovat zahájení přímých rozhovorů mezi Sýrií a Izraelem.

Tento aktivismus je ještě výraznější ve vztahu k Íránu, přičemž turečtí představitelé znásobili v posledních měsících diplomatické úsilí, aby pomohli zmírnit jaderný pat mezi touto zemí a Západem. Turecko, jež se regionálních dopadů existence jaderného Íránu obává více než přímé hrozby, kterou by případně představoval, zašlo tak daleko, že loni v srpnu přivítalo návštěvu íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda.

Schopnost Turecka dosáhnout na Blízkém východě pokroku odráží rozleptání legitimity USA a absenci vlivu EU. USA ztratily schopnost hrát konstruktivnější roli v regionu po neblahé intervenci v Iráku a ztroskotala rovněž neokonzervativní „agenda svobody“ pro arabský svět z dílny Bushovy administrativy. USA se sice zpočátku distancovaly od autokratičtějších arabských vládců ve snaze podpořit tamní domácí demokratické iniciativy, avšak když se jedinou realistickou alternativou ukázal být politický islám, Amerika se rychle vrátila k tradiční politice podpory statu quo .

Na rozdíl od USA nepramení obtíže EU z pociťované absence legitimity nebo z hrubých pokusů o prosazení demokracie, nýbrž ze skutečné neexistence jednoty a tím i vlivu. Absence společného jmenovatele ve stanoviscích vlád jednotlivých členských zemí EU jen stěží napomohla ke zrodu přesvědčivé a spolehlivé diplomacie potřebné k řešení hlubokých problémů Blízkého východu.

Za těchto okolností se Turecku podařilo využít svých regionálních vazeb i svého postavení v transatlantické komunitě k tomu, aby ve vztahu ke svým jižním sousedům začalo hrát významnější roli.

Potenciál Turecka k regionálnímu vlivu podtrhují i dva další faktory. Za prvé je zde vzestup arabské politické vrstvy, která je více ovlivněna náboženstvím než sekulárním nacionalismem. Tento vzestup nahlodal hlavní strukturální bariéru tureckého angažmá. Osmanský odkaz fungující státní struktury, tolerantní vůči náboženství, začal být nazírán v příznivějším světle a náhle je zde poptávka po soudobém tureckém modelu s jeho schopností kultivovat islám přátelský k demokracii.

Za druhé je Turecko připravenější než kdykoliv dříve těchto zásadních posunů využít. Kořeny Erdoğanovy vládní strany AKP se dají vysledovat k politickému islámu a řada jejích vedoucích představitelů má společenské vazby v islámských zemích – což ostře kontrastuje se sekulárním stylem předchozích vládců Turecka, kteří hrdě dávali najevo svou západní identitu. V důsledku toho se snadněji navazují formální i neformální vztahy mezi novou politickou elitou Turecka a arabským světem.

Nemůže být pochyb, že sílící zahraničně-politický aktivismus, zejména ve vztahu k Blízkému východu, začal zvětšovat roli a vliv Turecka ve vlastním regionu. Turecko je dnes vskutku na nejlepší cestě stát se regionální mocností, přičemž dalším dokladem jeho diplomatické zdatnosti je i jeho nedávné zvolení do Rady bezpečnosti OSN.

Přichází však posun těžiště tureckých zájmů na jih a směrem ke statutu regionální mocnosti na úkor ambicí této země v EU?

Podle optimistů zvyšuje rostoucí regionální vliv Turecka i jeho hodnotu pro EU. To ovšem předpokládá, že Evropa bude ochotna a schopna těžit z toho, co může Turecko nabídnout. Jinými slovy je tato strategie slučitelná s přijetím do EU pouze tehdy, pokud EU posílí svou schopnost postupovat v zahraničně-politických otázkách jednotně. V takovém případě by členství Turecka nevedlo k oslabení Evropy, jak tvrdí evropští federalisté. Právě naopak: z Evropy by se stala vlivnější a schopnější světová mocnost.