Zásahem v Libanonu udělali Evropané dalekosáhlé, riskantní a přitom správné rozhodnutí. Důvod spočívá v tom, že ve východním Středomoří a na Středním východě se bude určovat evropská bezpečnost. Evropa, ať už se jí to líbí nebo ne, přijala novou strategickou roli v regionu. Pokud by měla selhat, draze za to zaplatí.

S ohledem na vážná rizika, jež Evropa s plným vědomím důsledků podstupuje, je nesmírně důležité, aby byla vytvořena evropská „velká strategie“ pro východní Středomoří a Střední východ, v níž by Evropa dokázala klidně a jasně definovat své zájmy. V každé seriózní podobě této velké strategie bude muset hrát ústřední úlohu Turecko – politicky, vojensky, ekonomicky i kulturně.

Zabezpečit evropské zájmy dnes znamená vytvořit pevné spojení – ba nerozlomitelné pouto – s Tureckem coby úhelným kamenem regionální bezpečnosti. Je tedy udivující, že Evropa dělá pravý opak: pevně zavírá oči před strategickou výzvou, již Turecko představuje.

Úspěšná modernizace a demokratizace Turecka – se silnou občanskou společností, právním řádem a moderní ekonomikou – nebude jen obrovským přínosem pro samotné Turecko, ale rovněž bude šířit stabilitu a sloužit jako transformační model v islámském světě. Především však úspěšná modernizace velké muslimské země rozhodným způsobem přispěje k evropské bezpečnosti.

Od dob Kemala Atatürka, zakladatele moderního Turecka, spoléhala modernizace Turecka na západní a evropskou perspektivu. V uplynulých 43 letech tuto perspektivu z velké části vymezoval zájem Turecka o vstup do Evropské unie a příslib přijetí ze strany EU. Avšak právě v okamžiku, kdy i jen letmý pohled na krizemi přeplněný region na východním křídle Evropy – Írán, Irák, Sýrii, konflikt na Středním východě, Střední Asii a jižní Kavkaz, islámský terorismus, emigraci a hrozby pro evropské energetické dodávky –, by měl jasně dokládat prvořadý význam Turecka pro evropskou bezpečnost, Evropa si libuje ve svém nezájmu o stav evropsko-tureckých vztahů.

Na letošní podzim Evropská komise plánuje vydání zprávy o pokroku přístupových jednání s Tureckem. Může nastat nebezpečná situace, neboť hrozí, že zpráva celý proces zbortí.

Klíčová neshoda se týká Kypru. Turecko odmítlo otevřít Kyperské republice své přístavy, letiště a silnice, k čemuž jej zavazuje Ankarský protokol, který stanovuje podmínky tureckých přístupových jednání. Turecko své odmítnutí vysvětluje tím, že EU (v důsledku veta řeckokyperské vlády v Nikósii) nesplnila svůj vlastní slib, že se otevře obchodu se Severním Kyprem, který je pod tureckou vládou. EU to přislíbila na schůzce Rady Evropy v prosinci 2003 a formálně při jednání Rady ministrů zahraničí v dubnu 2004. Až dosud svůj slib ovšem nesplnila. Legitimní argument tu tedy má Ankara, a nikoli EU!

Když byl dohodnut Ankarský protokol, vláda tureckého ministerského předsedy Recepa Tayyipa Erdoğana dosáhla něčeho, co se až do té doby považovalo za nemožné: prolomil desítky let trvající odpor tureckých Kypřanů ke kompromisu mezi dvěma částmi rozděleného ostrova. Turecký Severní Kypr přijal plán generálního tajemníka OSN Kofiho Annana (silně podporovaný EU) na vyřešení dlouholetého sporu. Řecký jih, pobízený a rozvášněný svou vládou, jej ovšem odmítl. Bylo by nesmírně nespravedlivé a naprosto pošetilé, kdyby zpráva Evropské komise hnala Turecko k zodpovědnosti za jeho odmítnutí udělat další ústupky řeckému Kypru (dnes už členu EU) a zároveň odmítla uznat vinu vlády v Nikósii, která je skutečnou příčinou zablokování situace.

Někteří lidé v EU – zejména ve Francii, Německu a Rakousku – mají, zdá se, arogantní radost z vyhlídek na střet ohledně této otázky, neboť jsou přesvědčeni, že přiměje Turecko k ústupu od své činorodosti na cestě ke členství. Tento přístup je ale nezodpovědný. EU hodlá udělat zásadní strategickou chybu tím, že dovolí, aby její podzimní zprávu ovládly krátkozraké vnitropolitické úvahy některých jejích nejvýznamnějších členských států.

Jakou perspektivu by mělo Turecko mimo EU? Velkoturecké iluze? Návrat k Orientu a k islámu? Nic z toho nemůže fungovat. Turecko ale nebude na prahu Evropy sedět nečinně. Evropským přístupem je tlačit Turecko k uzavírání spojenectví s jeho tradičními regionálními rivaly, Ruskem a Íránem. Tyto tři mocnosti, každá s nesmírným významem pro Evropu, už celá staletí soupeří. Spojenectví mezi nimi by se tedy mělo jevit jako bezmála nemožné. Přesto se zdá, že Evropa prahne po tom, aby dosáhla nemožného, k újmě kontinentu.

Průzkumy veřejného mínění v Turecku naznačují, že frustrace Evropou sílí, zatímco Írán je vnímán s rostoucí přízní. Pocit odcizenosti Západu se šíří a turecké diplomatické vztahy s Ruskem dosáhly dosud nevídané důvěrnosti.

Samozřejmě, existuje rozsáhlý domácí odpor vůči tureckému vstupu do EU. Konečný výsledek přístupového procesu je tudíž otevřená otázka na obou stranách. Je třeba přiznat, že Turecko má před sebou ještě dlouhou cestu. Ohrozit však tento proces právě teď, s plným vědomím možné ceny, je projev velice drahé hlouposti ze strany Evropanů – a hloupost je v politice největším hříchem. V evropsko-tureckých vztazích se proti sobě o překot řítí dva vlaky. Ani Turecko, ani Evropa si nemůže dovolit, aby došlo ke srážce, již lze tak snadno předvídat.