Každá válka nakonec skončí. Vzpomínky na zvěrstva jako by však nikdy neuvadaly, jak nám připomínají vládou podněcované protijaponské nepokoje, které se v současné době odehrávají v Číně. Devadesáté výročí arménských masakrů z roku 1915, které nařídili vládnoucí mladoturci z Osmanské říše a provedli s pomocí Kurdů, je další ranou, jež se nezhojí, ale musí být léčena, má-li postup Turecka směrem ke členství v Evropské unii hladce pokračovat.

Panuje přesvědčení, že arménská genocida inspirovala nacisty při jejich plánech na vyhlazení Židů. Ve srovnání s holocaustem však o této temné epizodě ví většina lidí stále jen velmi málo.

Pro většinu z nás je vskutku obtížné představit si rozsah utrpení a zkázy uvalené na arménský lid a jeho původní vlast. Mnohým příslušníkům dnešní prosperující celosvětové arménské diaspory však tehdy zahynuli přímí předkové, a jsou tak nositeli ústní historické tradice, která udržuje plameny vzpomínek.

Paradoxní je zejména skutečnost, že se genocidy ochotně účastnili mnozí Kurdové z jihovýchodních provincií Turecka, neboť jim byl přislíben arménský majetek a zaručeno místo v nebi za to, že zabíjeli bezvěrce. Později se však sami ocitli na straně poražených v dlouhých dějinách násilností mezi vlastními separatistickými jednotkami a tureckou armádou a stali se terčem pokračující politiky diskriminace a násilné asimilace.

Křesťanští Arméni patřili historicky k nejpokrokovějším lidem na Východě, ale v devatenáctém století byla Arménie rozdělena mezi Osmanskou říši a Rusko. Sultán Abdülhamid II. organizoval masakry již v letech 1895-97, ovšem teprve na jaře 1915 našla nacionalistická vláda mladoturků pod rouškou první světové války politickou vůli k uskutečnění opravdové genocidy.

Zpočátku byli zatýkáni arménští intelektuálové a věšeni při veřejných popravách po padesáti až stočlenných skupinách. Běžní Arméni tak přišli o své vůdce a nedlouho poté byli zmasakrováni i oni – mnohé z nich přitom zaživa upálili. V posledních sedmi měsících roku 1915 bylo zabito přibližně 500 000 lidí a většina těch, kdo tyto hrůzy přežili, byla deportována do pouštních oblastí Sýrie, kde zemřeli hladem či na následky nemocí. Odhaduje se, že celkem zahynulo 1,5 milionu lidí.

Arménská diaspora v poslední době vyzývá Turecko, aby se postavilo ke své minulosti čelem a uznalo svůj historický zločin. Turecká oficiální linie zní i nadále tak, že toto tvrzení se zakládá na nepodložených nebo přehnaných nařčeních a že k úmrtím došlo v důsledku boje proti Arménům kolaborujícím s invazními ruskými jednotkami během první světové války, případně v důsledku nemocí a hladu během nucených deportací. Místní populace Turků navíc údajně utrpěla podobné ztráty.

Turecko argumentuje tím, že obvinění z genocidy má pošpinit čest země a zpomalit její pokrok směrem k přijetí do EU. Existují rovněž pochopitelné obavy, že ústup od oficiální linie by rozpoutal lavinu nároků na odškodné, jak se stalo v případě Německa.

U mnoha politiků zejména v Americe panuje vzhledem k postavení Turecka coby oddaného spojence v NATO a uvažované kandidátské země EU neochota činit mu potíže, pokud k tomu neexistuje pádný důvod. Přestože je však Turecko již téměř půlstoletí členem Rady Evropy – tohoto zdánlivého strážce lidských práv včetně svobody projevu a svědomí –, stále trestá jako zločin proti národní cti jakýkoliv náznak, že arménská genocida je historickou pravdou. Naštěstí je toto ustanovení tureckého trestního práva v současnosti předmětem přezkoumání a možného zrušení.

V Turecku se rozbíhají i širší změny. Tisk a vláda s ohledem na požadavky spojené s členstvím v EU konečně otevírají citlivou arménskou otázku k diskusi. Dokonce i premiér Recep Tayyip Erdogan pod rostoucím tlakem EU před letošním říjnem, kdy mají začít přístupová jednání, souhlasil s nestrannou studií akademických historiků, ačkoliv on sám zopakoval přesvědčení, že k žádné genocidě nikdy nedošlo. Ve Francii je historická existence arménské genocidy zakotvena v zákoně a její popírání se posuzuje stejně jako popírání holocaustu.

Evropský parlament naléhá, aby Turecko přiznalo arménskou genocidu. Parlament rovněž volá po ukončení obchodního embarga proti Arménské republice ze strany Turecka a jeho blízkého spojence Ázerbájdžánu, znovuotevření hranic a dohodě typu „území za mír“, která by vyřešila územní spor o Náhorní Karabach v Ázerbájdžánu a zaručila jeho arménskou identitu.

Arménie, která je od roku 1991 nezávislým státem, zůstává závislá na pokračující ochraně z Ruska, jak tomu bylo i v roce 1920, kdy se raději připojila k Sovětskému svazu, než aby snášela další tureckou invazi. Pro rozvoj arménské demokracie a slabé ekonomiky to není zdravé. Trvalá závislost Arménie na Rusku navíc nevěstí nic dobrého ani pro regionální spolupráci vzhledem k hlubokému odporu proti ruskému vměšování se do záležitostí sousední Gruzie a Ázerbájdžánu.

Pro Turecko, Arménii i celý region existuje jen jedna cesta vpřed. Budoucnost začne pouze tehdy, až Turecko – podobně jako Německo v minulosti a Srbsko s Chorvatskem nyní – zavrhne svou politiku popírání a postaví se čelem ke svým strašlivým zločinům z roku 1915. Teprve tehdy se může minulost stát skutečně minulostí.