OXFORD – Nový způsob uvažování o volbě jednotlivce vnesl do politické krajiny bouři. Zájem o něj projevili nový americký prezident Barack Obama i lídr britských konzervativců David Cameron (abych uvedl alespoň pár jmen). Jeho intelektuální a akademické pozadí je bez poskvrnky. Tvrdí se, že je efektivní, založený na důkazech a snadno se zavádí. A především si činí nárok na takovou míru filozofické soudržnosti, o jaké se nejrůznějším „třetím cestám“ uplynulého desetiletí mohlo pouze zdát.

Novátorská myšlenka objasněná v knize Nudge ( Pošťuchování ) Casse Sunsteina a Richarda Thalera tvrdí, že dovedná kontrola způsobu, jakým jsou nám předestírány alternativy, nás může „pošťouchnout“ k rozhodnutí, které by za normálních okolností učinilo naše „lepší já“. „Libertariánští paternalisté“ jako Sunstein a Thaler tvrdí, že ke svým rozhodnutím dospíváme dvěma různými způsoby: jedním z nich je instinkt (říká se mu Systém I), zatímco druhý je uvážlivější a daleko efektivnější (nazývá se Systém II).

Rozhodnutí v rámci Systému II sice mohou být mnohem efektivnější než v případě Systému I, avšak zároveň jsou „dražší“: člověk k nim potřebuje data, analýzy a soustředění. Teprve když důležitost úkolu ospravedlní naše úsilí, přeřadíme na vyšší rychlost a začneme používat těžkou munici Systému II. Tato dělba práce mezi mechanismy Systému I a Systému II by fungovala dobře, nebýt skutečnosti, že náš styl líného a levného rozhodování má sklon prosazovat se i v situacích, které by měly vyžadovat naši maximální pozornost: například při volbě penzijního plánu nebo zdravotního pojištění. Lze si snadno představit, že následky takového „převratu“ ze strany Systému I nejsou hezké.

Paternalisté ze staré školy si toho byli vždy velmi dobře vědomi. Liberální paternalisté se v podobných chvílích nerozpakují převzít kontrolu nad situací a vnutit nám určitá rozhodnutí („Používejte bezpečnostní pásy, založte si penzijní pojištění a nakonec mi poděkujete.). Kritika tohoto přístupu se redukuje na jednu prostou otázku: „Kdo je lépe než já uzpůsoben k tomu, aby rozhodoval o mém blahu?“

Libertariánští paternalisté jsou jiní. Aby nás přiměli rozhodnout se pro to, co je pro nás dobré, vyhýbají se pokutám, donucování a zákazům a dávají přednost „pošťouchnutím“ – institucionálním uspořádáním, která bychom v zásadě mohli snadno přehlédnout, ale vzhledem k našemu sklonu spoléhat se na Systém I se s nimi nakonec ztotožníme. Díky hezké logické kličce se naše poznávací nedokonalost postaví na hlavu a přiměje k tomu, aby pracovala na realizaci rozhodnutí Systému II. Skutečně se ukázalo, že dobře zvolená pošťouchnutí jsou mimořádně efektivní při změnách rozhodnutí, která podstatně mění životy mnoha lidí (řekněme účasti na penzijním připojištění).

Zde je však zádrhel: je-li architektura volby skutečně tak důležitá při stanovování výsledku, hraje vůbec roli, zda někdo použil spíše manipulaci než donucování, aby nás přiměl k rozhodnutí, o jehož prospěšnosti pro nás v konečném důsledku rozhodl někdo jiný? Co získáme tím, když lidi k rozhodnutím, která by jinak neučinili, spíše dostrkáme, než donutíme? Není moc manipulátora záludnější než moc policisty, a proto bychom se jí měli obávat více? Co je stručně řečeno tak libertariánského na „pošťuchování“?

Libertariánští paternalisté na to mají neotřelou odpověď. Pokud nás inženýrství volby úskokem přiměje k rozhodnutím, která by naše uvážlivější já tak jako tak učinilo , pak je prý manipulace ospravedlnitelná. Pobídky by se měly volit tak, aby nás postrčily k rozhodnutím, která bychom učinili my sami , pokud bychom si mohli v klidu sednout a pečlivě se nad danou otázkou zamyslet.

S tímto zdánlivě elegantním řešením je bohužel spojeno několik logických problémů. Je skutečně vždy tak rozumné a efektivní řídit se preferencemi Systému II? Podle neoklasických ekonomů zní odpověď rozhodně „ano“ a v mnoha případech dokážou tito ekonomové poukázat na pádné důkazy, které jejich tvrzení podporují.

Pokud však nejde o rozhodnutí individuální, nýbrž společenská , pak hyperracionalita bohužel ne vždy přináší atraktivní výsledky. Dokonce někdy vede k výsledkům, které jsou neefektivní, „ošklivé“ nebo obojí. Výhody daňového úniku mohou značně převyšovat riziko přistižení, ale představte si, že by se všichni ve stejném okamžiku rozhodli vyhnout se placení daní. V podobných situacích nemá jedinec rozhodující se podle Systému II k dispozici žádné nástroje, jimiž by odvrátil suboptimalitu (a společenskou nevábnost) racionálního rozhodnutí.

To nejhorší však teprve přijde. Představte si následující příklad: jsem dárce orgánů. Také Thaler se Sunsteinem jsou přesvědčeni, že darovat orgány je dobrá věc. Proto je jedním z „pošťouchnutí“, která doporučují, učinit z dárcovství orgánů v případě smrtelné nehody primární volbu. Pokud však člověk velmi silně preferuje nenechat své tělo posmrtně rozebrat na náhradní díly, také na tom není nic iracionálního. Vyvrátit tuto preferenci pomocí Systému II nelze. Jak bychom se cítili, kdybychom využili rozhodovací lenosti spojené se Systémem I a nechuti změnit primární volbu k tomu, abychom někoho „trikem“ přiměli k postupu, proti němuž by měl daný člověk zásadní námitky, například z náboženských důvodů?

Ve způsobu, jakým nás libertariánští paternalisté hodlají pošťuchovat, tedy v konečném důsledku existuje zásadní a nevyřešený deficit zodpovědnosti. Osvícenská představa, že naše racionalita Systému II může vždy ukazovat na optimální volbu, na níž by se všichni rozumně uvažující jednotlivci shodli, se střetává s široce uznávanou moderní představou, že existuje pluralita rozumných rozhodnutí.

Je-li tomu tak, kdo má rozhodovat, ve kterých oblastech mohou sociální inženýři právoplatně pošťuchovat jednotlivce? Čí a jaká rozhodnutí mají pošťuchovači podněcovat? A kdo bude pošťuchovat pošťuchovače?

Obávám se, že tyto otázky stále čekají na přesvědčivou odpověď.