Oznámení prezidenta Evropské centrální banky Jeana-Claudea Tricheta, že na příští schůzce Rady guvernérů plánované na 1. prosinec budou zvýšeny úrokové sazby, by mohlo být určujícím momentem jeho prezidentského období.

Tím, že zvýšení úroků, které vysocí představitelé ECB označují za krok směrem k větší průhlednosti, ohlásil předem, dal Trichet jasně najevo svou vedoucí roli v Radě guvernérů. Než tak učinil, zasévaly úniky informací ze strany nesouhlasně naladěných členů rady u veřejnosti zmatek v otázce obav a záměrů banky.

Ačkoliv Rada guvernérů ECB dospěla ke konsensu, že prosincové zvýšení úrokových sazeb bude nezbytné, hrstka odpůrců v radě – z nichž některé k tomu vedly ryze soukromé zájmy – vyzradila tisku zavádějící a v jednom případě i očividně nepravdivé informace v marné snaze toto zvýšení překazit.

V případě jednoho anonymního úniku informací významné finanční zpravodajské agentuře představitel ECB nepravdivě uvedl, že ke zvýšení sazeb je zapotřebí jednomyslného souhlasu, z čehož nepřímo vyplývalo, že by mu mohla zabránit třeba i jediná „holubička“, jediný zastánce měkkého postupu. Rozezlený Trichet to pokládal za partyzánskou taktiku, a tak všechny pleticháře účinně umlčel tím, že zvýšení sazeb směle ohlásil již dva týdny před schůzkou.

Není to poprvé, kdy uvnitř ECB nastal problém s komunikací. V nejednom případě za působení Tricheta i předchozího prezidenta ECB Wima Duisenberga zněla Rada guvernérů vinou úniků informací a jimi vyprovokovaných mstivých reakcí spíše jako disharmonický sbor vzájemně si odporujících hlasů než jako seriózní poradní orgán.

Trichetovi je třeba přičíst k dobru, že s tímto přetrvávajícím problémem něco udělal, ačkoliv se to neobešlo bez jistého čechrání peří. Holubičky jsou kvůli předem oznámenému zvýšení rozlícené a někteří jestřábi – snad v nostalgii po kolegiálnějším stylu Wima Duisenberga – pokládají Trichetův tah za „naparování se“ a „přebírání kontroly“. Jeden přední holandský finanční deník dokonce předběžné ohlášení napadl jako známku Trichetovy slabosti, nikoliv síly, a naznačil, že Trichet ztratil nad Radou guvernérů kontrolu.

To je nefér. Vzhledem ke vzpurnému postoji odpůrců konsensu – který je hozenou rukavicí Trichetovu vedení – neměl prezident ECB mnoho alternativ. Co měl dělat? Nechat odpůrce, aby podkopávali jeho osobní důvěryhodnost i důvěryhodnost banky?

Neochota frustrovaných menšin přijmout konsensus může prezidenta ECB docela dobře přimět k tomu, aby převzal nad výkonnou radou větší kontrolu, než na jakou byla v minulosti zvyklá nebo jakou by do budoucna pokládala za příjemnou. Spor ohledně předběžného oznámení však ze všeho nejvíce dokládá, že v Radě guvernérů ECB je bolestně zapotřebí obnovit ducha konsensu a kolegiality.

Jelikož Trichetovo předběžné ohlášení mírného růstu úrokových sazeb evokuje vize malých posunů sazeb směrem nahoru během dlouhého období na způsob amerického Federálního rezervního systému, prezident ECB také předem deklaroval nechuť kráčet v tomto ohledu ve stopách předsedy Fedu Alana Greenspana. Dokonce lze poukázat na fakt, že jelikož se od nového vedení Federálního rezervního systému očekává, že přijme za své „inflační cílení“ na evropský způsob, možná vstupujeme do období, kdy bude Fed v klíčových měnových otázkách následovat ECB, a nikoliv naopak.

„Inflační cílení“ znamená, že určitá centrální banka vyzvedne úsilí o cenovou stabilitu nad všechny ostatní cíle. Právě to dělá ECB – a nedělá Alan Greenspan a jeho Fed. „Inflační cílení“ rovněž znamená, že se centrální banka řídí jistými konkrétními pravidly. Také toto ECB činí a Greenspan nikoliv.

„Inflační cílení“, které prosazuje Greenspanem jmenovaný nástupce Ben Bernanke, má paradoxně blíže k měnové politice ECB než k aktivismu a rozhodnutím založeným na volném uvážení, které Fed praktikoval během Greenspanova dlouhého funkčního období.