Tvrzení, že 11. září změnilo svět, se dnes už stalo téměř otřepanou frází, ale v jistém ohledu mu pravdivost nelze upřít. Došlo totiž k zásadní změně v rusko-amerických vztazích, jak dokazuje tiché zklamání Ruska nad americkým rozhodnutím odstoupit od Dohody o protibalistických střelách, známé pod zkratkou ABM. Překvapením je, že díky teroristům Usámy bin Ládina vyšlo najevo, že mezi oběma zeměmi dnes neexistují žádné zásadní ideologické, ekonomické či politické rozdíly.

Rusko má mnohem delší zkušenosti s terorismem než jiné země a proto se už před mnoha lety zasazovalo o vznik společných mezinárodních aktivit k jeho potírání. Pravda je taková, že Amerika nemusela Rusko do dnešní války v Afghánistánu lákat; Rusko vlastně Spojené státy využívá ke zdolání bin Ládinových teroristů a Tálibánu, kteří jsou jednou z hlavních příčin nestability ve střední Asii, Čečensku a dalších regionech Ruska.

Nová rusko-americká spolupráce tedy není o jednostranných ústupcích Ruska, jak si mnozí lidé myslí. Prospívá totiž oběma stranám. Po rozdrcení Al-Kajdy a Tálibánu budou jižní hranice Ruska bezpečnější. Nepřeženu snad, když navíc dodám, že ruská pomoc - politická, vojenská, technická a výzvědná - je svým významem pro USA stejně důležitá jako podpora všech spojenců NATO (vyjma Británie) dohromady.

Nic z toho ovšem zde, v Rusku, nevyvolává nadšení. Mnoho ruských pozorovatelů má za to, že jakmile boj Američanů proti Tálibánu skončí, vrátí se USA zpátky ke svým jednostranným postojům, protože už pomoc nebude potřebovat. To je dost možné. Aby tedy upravené vztahy mezi Ruskem a USA mohly vzkvétat i nadále, je zapotřebí dvou nástrojů: 1. dohodnutého a jednáními podloženého rámce, který bude mapovat společné zájmy obou zemí, a 2. mechanismu společného rozhodování o ochraně těchto zájmů.

Prvním praktickým krokem v tomto směru bude ustanovení společné definice mezinárodního terorismu. Například: jsou Basajev a Chattáb - vůdci čečenských rebelů - teroristé? A co Kosovská osvobozenecká armáda? Najít shodu v této otázce nebude snadné, ale je třeba ji nalézt.

Musíme uskutečňovat společné aktivity, jež nevyžadují existenci nepřítele, který by nás spojil. Zde je jednou z možností společný boj proti šíření zbraní hromadného ničení, ať už jaderných, chemických či biologických. Další by mohla být širší hospodářská spolupráce, zvláště v oblasti rozvoje těžby a vývozu ruské a středoasijské ropy. Avšak vzhledem k různým zájmům na poli těžby a cen ropy, nemluvě o splácení ruského dluhu, je tato poslední možnost bohužel zatím jen zbožným přáním.

Poslední problém je velice podstatný. Dluhy dopadají na ruskou ekonomiku s nevídanou silou a bude hůř, až příjmy z exportu ropy klesnou. Zahraniční dluh Ruska by měl být restrukturalizován a jeho část - řekněme dluhy ze sovětské éry - by měla být odepsána. Pozitivním znamením je nedávné rozhodnutí zahraničního výboru amerického Senátu odepsat podstatnou část ruských dluhů vůči Americe. Někteří komentátoři v Rusku v tomto kroku vidí odměnu za klid ruských představitelů poté, co Spojené státy jednostranně odstoupily od dohody ABM z roku 1972. Pravda nicméně je, že senátní výbor ke svému rozhodnutí došel ještě předtím, než USA své odstoupení oznámily. Každopádně však v této věci neexistuje legislativa a podmínky tedy zůstávají tajemstvím. Není jasné ani to, zda se Spojeným státům podaří přesvědčit ke stejnému kroku i Evropu - což je docela zásadní, neboť ruský dluh vůči Evropě je vyšší než vůči Americe.

Nezodpovězena zůstává také velká část rusko-americké agendy z doby před 11. zářím: kontrola zbrojení, rozšíření NATO a integrace Ruska na globálních trzích. Kvůli jednostrannému odstoupení USA od dohody o protibalistických střelách bude hledaní shody ve všech těchto oblastech patrně mnohem obtížnější. Konec dohody o ABM by ostatně mohl i Rusko inspirovat k hledání vlastních cest v jaderné otázce.

Například podle dohody START II z roku 1993 mají obě země o polovinu snížit svůj strategický jaderný arzenál v počtu šesti tisíc jaderných hlavic, jenž byl dohodnut předchozí dohodou START I. Odstoupení od smlouvy START II by Rusku umožnilo naložit až tři jaderné hlavice na jeho nové rakety Topol-M, určené původně pro jednu hlavici. To je důležité, poněvadž pozemní jaderné hlavice tvoří základ strategických sil Ruska. Pokud bude smlouva START II platit i nadále, musela by Moskva, aby se vyrovnala Americe, nasadit velký počet střel Topol-M nebo postavit jaderné ponorky vybavené balistickými raketami.

To se ovšem nemusí stát, pokud prezident Bush zareaguje na Putinovo plánované snížení a dostojí svému slibu snížit stav amerického arzenálu o dvě třetiny - na 1 700 až 2 200 hlavic. Prezident Bush však nechce svému slibu dát podobu jakékoli psané dohody: jako by byl alergický na veškeré formální dohody, ať už v nich jde o životní prostředí či jaderné zbraně. Bez formální dohody by ovšem k dalšímu nárůstu jaderných zbraní mohlo klidně dojít díky nedbalosti, ne kvůli rivalitě supervelmocí.

Přestože prezident Putin nehodlá učinit žádný náhlý krok k destabilizaci znovunalezeného přátelství se Spojenými státy, nemůže si dovolit ohrozit bezpečnost svého státu. Mohl by ovšem udělat to, co udělala Amerika; to jest bez oficiálního vypovězení smluv START by se mohl potichu rozhodnout, že se necítí vázán některými jejich ustanoveními.

Navzdory překážce v podobě dohody o ABM musí být nové vztahy mezi Ruskem a USA a NATO institucionalizovány formou dohod a kooperačních mechanismů. Ale Amerika a její evropští spojenci podepisují formální dohody neustále a přesto jsou přáteli. Americká nechuť účastnit se formálních dohod proto v Rusku vyvolává podezření, že USA chtějí dnešní spoluprací kamuflovat budoucí jednostrannost. Konkrétní obavy hovoří o tom, že Bushova administrativa chce eskalovat válku proti terorismu šířením nepřátelství na země, které Amerika nazývá ,,problematickými". Pokud se tak stane, nejenže to zničí koalici proti terorismu, ale i upevní protiamerické pocity na celém světě včetně Ruska.