MOSKVA – Nedávno jsem se po prodlouženém víkendu v Moskvě vrátila do Hvězdného městečka (ruského kosmického výcvikového střediska) a zarazilo mě, jak mnoho – a jak málo – se tu toho změnilo za 20 let od jara 1989, kdy jsem sem přijela poprvé.

Když jsem v moskevském metru procházela kolem plakátu nabízejícího reklamní plochu k pronájmu, vzpomněla jsem si, jak jsem někdy v polovině 90. let sjížděla po jednom z těchto dlouhých a rychlých eskalátorů s průkopníkem zdejšího reklamního byznysu. „Podívejte na ty prázdné zdi!“ žasl. „Jednou by mohly být plné reklam.“ Dnes se jeho nejdivočejší sny splnily: zdi jsou skutečně přeplněné reklamami. Ještě před pár lety bych byla nadšená, kdybych na kterékoliv z těchto reklam viděla odkaz na webovou stránku. Dnes jsou doménové adresy běžné.

Ruská společnost provozující internetový vyhledavač Yandex (sedím v jeho správní radě) odstartovala před pár lety reklamní kampaň, která si jemně utahovala z tuposti starého ruského režimu. Na dolním konci každého eskalátoru v moskevském metru stojí prosklená budka s dozorcem eskalátoru – obvykle v ní sedí nevrle vyhlížející žena, jejímž jediným úkolem je vypnout v nouzové situaci eskalátor. Na budce se táhne nápis: „Dozorce eskalátoru neodpovídá na otázky.“ Formulace v sovětském stylu přitom nemá daleko k tvrzení: „Dozorce neposkytuje konzultace.“

Yandex nakoupil přibližně v polovině vozů metra reklamní plochu a polepil ji plakáty s nápisem: „Provozovatel neposkytuje konzultace…, takže své dotazy laskavě směřujte na Yandex.“ Všichni tu narážku okamžitě pochopili. Reklamy Yandexu zmizely, ale nápisy na budkách bohužel zůstaly, a to nejen v metru, ale i na mnoha dalších místech, kde státní zaměstnanci nechtějí hovořit s veřejností – na policejních stanicích, v pokladnách a veřejných budovách všeho druhu.

Informace jsou v Rusku takovou vzácností, že se webové stránky jako tutu.ru (jízdní řády vlaků a letové řády letadel) a banki.ru (bankovní informace pro zákazníky) jeví jako zázrak. Avšak zatímco vlády mohou být netečné, komerčně založené podniky na kterémkoliv místě v Rusku na zpětnou vazbu uživatelů reagují.

Jinde ve světě jsou tyto trendy již dnes vyvinutější. Legislativa i konkurenční síly a spotřebitelská poptávka vedou firmy ke zveřejňování většího množství informací o svých výrobcích a k reakcím na dotazy zákazníků. Před deseti lety jste mohli mluvit o štěstí, pokud jste na tubě se zubní pastou našli telefonní číslo a adresu výrobce. Dnes na ní obvykle najdete webovou adresu, která vám umožní dozvědět se více a pokládat výrobci otázky.

To je ovšem hledisko výrobce. Ještě zajímavější jsou stránky a služby typu Twitter nebo Viewpoints (jsem poradkyní) a řada dalších blogů a hodnotících služeb, které nabízejí nezávislé názory.

A pak je tu Barcode Wikipedia ( http://www.sicamp.org/?page_id=21 ), geniální projekt, který stále čeká na spuštění. Představa je taková, že si budete moci naskenovat čárový kód jakéhokoliv výrobku a získat k němu informace od třetích stran – kde byl vyroben, co bylo při jeho výrobě použito (ingredience, složky, charakter pracovní síly), kolik CO2 se při výrobě uvolnilo atd. O těchto údajích se samozřejmě povedou spory, stejně jako se vedou spory o přesnost Wikipedie. Existence centrálního místa, kde se lze přít o fakta a na které se lze snadno dostat prostřednictvím odkazu z jakéhokoliv výrobku, by však byla pro praktickou průhlednost obrovským krokem vpřed.

Spotřebitelé přitom stejnou zvědavost vztahují i na své vlády. Pokud víme, jak se vyrábějí klobásy, neměli bychom mít také možnost zjistit, jak vznikají a vymáhají se zákony a jak vládní činitelé, kteří pobírají mzdu z našich peněz, nakládají se svým časem?

I k tomu začíná docházet. Jsem členkou správní rady nadace Sunlight, neziskové organizace, jejímž cílem je zvýšení průhlednosti státní správy ve Spojených státech. Naší první iniciativou byla snaha přimět členy amerického Kongresu, aby zveřejňovali svůj denní program na internetu. Pokud si některý zákonodárce přeje uvést, že má určitou hodinu vyhrazenou pro soukromé aktivity, je to v pořádku. Lidé si zaslouží soukromí. Pokud však ve skutečnosti obědvá s lobbistou, pak by on (a jeho poradci) museli záměrně lhát, aby to zatajili.

Pochopitelně neexistuje žádný způsob, jak vymoci plné zveřejnění, ale doufáme, že vytvořením otevřených procesů a očekávání nastavíme nové normy. Pokud se oficiální činitel setká s lobbistou a nestydí se za to, může to jednoduše říci. Voliči nechť si pak udělají úsudek sami. A pokud se některý činitel setkává zejména s lobbisty, a to na úkor jiných typů schůzek, mohou si voliči udělat úsudek i o tom.

Nadace Sunlight přitom není sama. Financuje a spolupracuje s řadou začínajících firem, které si kladou za cíl shromažďovat data ze všech typů veřejných záznamů a dalších zdrojů, nakládat s nimi a vizualizovat je. Jejich nástroje může používat kdokoliv v kterékoliv zemi – pokud se k těmto datům dostanou. Při troše štěstí však jejich nástroje vyvolají po těchto datech poptávku.

Chceme, aby lidé očekávali, že podobné informace uvidí, stejně jako dnes očekávají informace o určitém typu potravin nebo kusu oblečení.
Kdyby obyčejní lidé kladli více otázek a očekávali, že budou rozumět odpovědím, které dostanou, možná bychom nezabředli do finanční krize, jež dnes sužuje svět. Kdyby lidé skutečně chápali, oč běží, možná by měli dost rozumu na to, aby si přestali půjčovat peníze, které nedokážou splatit, a kupovat věci, které si nemohou dovolit.

Tato krize však má jeden pozitivní důsledek: lidé pravděpodobně nebudou tolik poslouchat autority a budou mít větší zájem sami zjistit, co se ve skutečnosti děje.