Nedávná schůzka představitelů zemí skupiny G8 ve Skotsku, stejně jako koncerty a aktivismus celebrit, postavily do centra pozornosti výši mezinárodní pomoci, která putuje k africkým zemím a národům. To je pochopitelné vzhledem k přetrvávající chudobě, zdánlivě nekonečným konfliktům a rozšíření HIV/AIDS a dalších nakažlivých chorob na tomto kontinentu. Bude-li mezinárodní pomoc správně cílena a podmíněna reformami, může znamenat změnu k lepšímu.

Pomoc však není všelék. Skutečnost, že tak mnoho problémů i přes desetimiliardy věnovaných dolarů a mnohaleté úsilí stále přetrvává, budiž smutnou připomínkou, že pomoc může také umožnit vládám hloupé investice, jimiž se dosáhne jen pramálo, případně může snadno skončit v kapsách zkorumpovaných úředníků. Kromě toho je pomoc již ze své podstaty nejistá, v důsledku čehož je mnoho Afričanů vydáno na milost vnějším silám, které nemohou ovlivnit.

Dalším problémem spojeným s pomocí (kromě toho, že je téměř nemožné přesně změřit výši peněžních toků ze všech zdrojů) je skutečnost, že politické úsilí o její zvýšení odpoutává pozornost od účinnějšího nástroje hospodářského rozvoje: od obchodu.

Obchod je v boji proti chudobě téměř zapomenutou zbraní, a přitom dokáže chudým pomáhat více než dary. Kdyby chtěly bohaté země – obzvláště Spojené státy, 25 členských zemí EU a Japonsko – skutečně chudým lidem pomoci, otevřely by své trhy výrobkům z chudých zemí, zejména textilu, oděvům, zemědělským produktům a komoditám.

Odbourávání cel a dovozních kvót na export chudých zemí – a odbourávání dotací pro vlastní producenty zemědělských výrobků – by mělo dramatický dopad na životy stamilionů lidí v Africe i jinde. Rozvíjely by se soukromé firmy, vytvářela pracovní místa a stoupaly příjmy.

Obchod navíc prospívá světu i v mnoha dalších ohledech, neboť poskytuje výrazný impulz rozvinutým ekonomikám světa. Podle odhadu jedné nedávné studie by se pouze příjmy v USA mohly zvýšit o 500 miliard dolarů ročně, kdyby se stal globální obchod skutečně volným. Rovněž příjmy v ostatním světě by se další liberalizací celosvětového obchodu se zbožím a službami podstatně zvýšily.

Obchod je také motorem politické a hospodářské reformy. Podmínkou vstupu do Světové obchodní organizace je přesně totéž, co musí země učinit, aby se staly výkonnými a demokratickými: přijmout vládu zákona, snížit korupci a stát se otevřenými, zodpovědnými a průhlednými. Současně může zvýšení obchodu napomoci při vytváření a udržování střední třídy – přesně té sociální skupiny, která často stojí v popředí hnutí za demokratické reformy.

Obchod s sebou nese rovněž strategické výhody, neboť podněcuje zájem o dobré vzájemné vztahy jednotlivých zemí a udržování řádu a stability. Čína, která rozsáhle obchoduje s USA a svými asijskými sousedy, si dobře rozmyslí, má-li vést politiku, jež tyto vztahy vystaví riziku. Podobně i obchod mezi Indií a Pákistánem by mohl přispět k normalizaci styků mezi těmito dlouho znesvářenými sousedy.

Přestože však argumenty pro rozšíření světového obchodu působí přesvědčivě, vyhlídky, že k němu opravdu dojde, jsou však zastřené kvůli jednoduché, leč přesto zásadní politické realitě: ti, kdo mají z obchodu prospěch, což jsou téměř všichni, si to ne vždy uvědomují. Výhody volnějšího obchodu, jako jsou tvorba pracovních míst, nižší inflace a větší spotřebitelská nabídka, jsou často neviditelné nebo viditelné jen částečně.

Naproti tomu ti, kdo na obchodu prodělávají nebo se obávají, že by prodělat mohli, jsou co do počtu relativně malí, ale rozhodně ne neviditelní. Cítí bezprostřední ohrožení a podle toho i jednají, přičemž často ovládají politický proces ve své zemi. Vysoce motivované menšiny mohou přebít a mnohdy i přebijí obecné zájmy většin, které nejsou na něčem silně zainteresovány.

Proto je zapotřebí, aby se vlády zavázaly, že učiní z liberalizace celosvětového obchodu mnohem vyšší politickou prioritu. To se však stane pouze v případě, že všechny obchodně významné země dají najevo závazek hrát podle pravidel.

Pro Čínu to znamená respektovat a vymáhat ochranu duševního vlastnictví, umožnit nečínským firmám rovnou konkurenci a nasadit kurz své měny na spravedlivou úroveň, nikoliv uměle nízko. Pro USA, EU a Japonsko to znamená ukončit mohutné dotace zemědělcům a omezit další formy ochrany nekonkurenceschopných sektorů.

Vlády mohou tyto kroky podnikat, pokud zavedou a budou rozšiřovat programy určené k pomoci těm, kdo v důsledku liberalizace obchodu přijdou o zaměstnání. Nepotřebným zemědělcům a dělníkům musí být poskytnuto vzdělání a kvalifikace nutné pro nástup na nové pracovní místo, ale i peněžní prostředky, zdravotní péče a další nezbytné služby, které budou potřebovat, aby úspěšně zvládli přechodné období.

Toto vše je třeba činit naléhavě. Současné kolo jednání o světovém obchodu (z Dauhá) se opožďuje; příští jednání se má v Hongkongu uskutečnit za pouhých několik měsíců. Kde jsou všichni ti, kdo mají z obchodu prospěch, včetně celebrit, jež mají tak hluboký zájem o snížení chudoby a podporu rozvoje? Co takhle Live Trade, lidičky?