Pokrytectví a obchodní hovory jdou vždy ruku v ruce, jak dokazuje rozhodnutí USA uvalit celní sazby na dovoz oceli. Světová obchodní organizace (WTO) sice zřejmě tento krok prohlásí za protizákonný, ale rozvojové země jsou i tak na pozoru. Už dříve tvrdily (a Indie z nich nejhlasitěji), že WTO je nástrojem bohatých zemí, a vzdorovaly proto snad vsemu, oč se WTO snažila. Už před ministerskou schůzkou zemí WTO v Dauhá na počátku letosního roku byla Indie proti zahájení nového kola jednání, proti pokračující obchodní liberalizaci a proti obchodním sankcím vůči zemím, jež nevyhovují minimálním požadavkům na pracovní podmínky.

Představa, že WTO je převážně nástrojem mocných průmyslových zemí, je víceméně správný. Stavět se proti ní na vsech frontách je ale chybné. Ke Světové obchodní organizaci (a k Severu jako takovému) je totiž nutno přistupovat mnohem komplexněji.

WTO prohlasuje, že je demokratickou organizací na principu jedna země - jeden hlas. Každý, kdo WTO sleduje, ale ví, že bohaté země se této "nepříjemné" formalitě umí vyhnout lobbyingem v zákulisí, kde celou věc, o níž jim jde, vyřesí už předem.

Neústupně odmítavý postoj vůči WTO se ovsem nevyplácí. Jak ilustruje spor o nových amerických sazbách na dovoz oceli, dnesní globalizovaný svět nutně potřebuje centrálního obchodního ombudsmana. Zrusit WTO by bylo jako řídit moderní společnost bez soudů. Soudy sice bývají k bohatým a mocným shovívavějsí, ovsem mít je je pořád lepsí než je nemít.

Chronický odpor je rovněž důkazem nedostatku sebevědomí v tom smyslu, že někdo se nedokáže rozhodnout, co je pro něj dobré, a místo toho žádá opak toho, co chtějí obchodní partneři, v domnění, že to, co je dobré pro ně, musí pro něj nutně být spatné. Pohlížet na globální ekonomiku jako na spojené nádoby je ovsem zavádějící. V ekonomických transakcích přece může nastat celá řada situací, kdy vsichni získají či vsichni ztratí.

Podívejme se tedy na požadavky Indie z tohoto úhlu pohledu. Že Indie odmítá, aby se součástí agendy WTO staly mezinárodní pracovní normy, je správné, ovsem to, že se tvrdě staví proti novému kolu jednání, je nanejvýs nesprávné.

Průměrná tarifní sazba Indie je 30 procent. Je sice mnohem nižsí než dříve, ale pořád o hodně vyssí než ve větsině průmyslových zemí. Indie se vsak sama nezávisle rozhodla, že v průběhu přístích tří let sazby dále sníží. Globální program snižování sazeb by tak pro ni znamenal jen to, co se sama stejně chystala udělat. A protože i ostatní země by musely snížit své sazby, Indii by se rozsířily možnosti vstupu na dalsí trhy.

Dnesní ekonomická politika je tak složitá, že nebývá vždy na první pohled patrné, co je pro zemi dobré a co ne. Loni v prosinci doslo v Indii k velkému rozruchu, když rozhodčí panel WTO rozhodl v neprospěch nařízení, jimiž Indie nutila 1) výrobce automobilů v Indii nakupovat jistou část dílů od indických výrobců a 2) výrobce automobilů, kteří díly a soupravy dílů dováželi, vyvézt zboží ve stejné ceně.

Zamyslíme-li se nad těmito podmínkami, není nijak zvlásť zřejmé, čím jsou pro Indii tyto praktiky přínosné. Násilné vytváření trhu pro indické automobilové součástky zmírňuje tlak na tyto výrobce, aby zvysovali kvalitu. A vymáhat, aby se tyto součástky montovaly do aut vyráběných v Indii, pak nutně musí tato auta znevýhodňovat na mezinárodním trhu.

Také nutit firmy, aby každé použití valut vynahrazovaly produkcí valut, ničí základní rys specializované výroby. Rozhodnutí WTO je tedy stěstím v nestěstí - aspoň v tomto případě. Někdy je prostě užitečné, když vás někdo zvenčí přinutí k tomu, na co byste sami nikdy neměli dost vůle.

Indie a dalsí rozvíjející se ekonomiky se musí ve WTO angažovat a vyvíjet v jejím rámci tlak, aby rozvojové země získaly větsí hlas. Na úřadě Světové obchodní organizace v Ženevě je například osmnáct afrických zemí, které zde nemají žádného zástupce. Co mohou v takovém případě od WTO čekat?

Když ve WTO dojde na právní tahanice a bohaté země si na svou obhajobu přizvou drahé právníky, jakoupak asi mají chudé země sanci? Indie jakožto demokratická země s rozsáhlou základnou ekonomických a právních odborníků by se měla zasazovat o rovnějsí zastoupení zemí ve WTO. Jakmile se tak stane, bude snazsí WTO svěřit i takové úkoly, jako je zajistění minimálních pracovních standardů, jež se dnes zdají problematické. Ale i když se tak nestane, je třeba pamatovat na to, že Indie a dalsí země v podobném postavení získají mnohem více, budou-li se aktivně účastnit rokování WTO, než když se stáhnou nebo budou jako tradičně hlasovat proti vsemu.

Postskriptum: Nastěstí ne vsechny spory mezi jihem a severem mají politický náboj. Před pár lety jsem z Dillí odjel přednáset do jistého města v jisté rozvojové zemi. Svému hostiteli jsem tam řekl, že bych se rád pěsky prosel městem. S pohostinností, jež je pro obyvatele třetího světa tak nenuceně přirozená, mi odvětil, že tak jednoduché to asi nebude. Zazvonil na zvonek, který měl na stole, a požádal svého asistenta, aby zjistil, je-li k dispozici ,,Fertilita``. Nechápal jsem, oč jde, a hned jak asistent odesel, obratně kladenými otázkami jsem se jal vypátrat, kdo nebo co to ta ,,Fertilita`` je. Ukázalo se, že onen ústav, kde jsem přednásel, dostal od jistého státu ze severu peníze na projekt zúrodnění půdy (to jest ,,Fertility Project``) a že část peněz byla použita na nákup auta, které podle názvu projektu pokřtili.

Za chvíli se asistent vrátil a zadýchaným hlasem oznámil, že Fertilita bohužel není volná. A s těžce skrývanou hrdostí na svou duchaplnost dodal, že protože jsem hostem ústavu, zasel do vedlejsího oddělení a rezervoval pro mě ,,Chudobu``. Přístího dne jsem si tedy s mírně smísenými pocity ono nádherné město prohlédl z ,,Chudoby``, ovsem už nikdy jsem se nedozvěděl, co na mou exkurzi říkal dárce ze severu.