CAMBRIDGE – Vláda Spojených států dnes povoluje deseti z největších amerických bank splatit kapitál v objemu přibližně 70 miliard dolarů, který do nich loni na podzim napumpovala. Toto rozhodnutí přichází poté, co banky prošly takzvanými „zátěžovými zkouškami“ finanční životaschopnosti, které si vyžádalo americké ministerstvo financí, a poté, co se některým z nich podařilo získat dodatečný kapitál, jejž podle výsledků zkoušek potřebovaly.

Mnoho lidí si tento vývoj událostí vyložilo tak, že americkým bankám – které jsou klíčové pro americkou i světovou ekonomiku – už žádné potíže nehrozí. Takový závěr je však hluboce pomýlený.

Ve skutečnosti se americké zátěžové zkoušky nesnažily odhadnout ztráty bank z mnoha „toxických aktiv“, které tvoří srdce finanční krize. Americký model se nicméně ujímá. Ministři financí zemí skupiny G-8 se tento měsíc dohodli, že budou následovat USA a provedou zátěžové zkoušky i na svých bankách. Mají-li však být výsledky těchto testů spolehlivé, měly by se vyhnout zásadní slabině amerických zkoušek.

Americká vláda se až donedávna soustředila převážně na toxická aktiva, která zatěžovala účetní bilance bank. Ačkoliv účetní pravidla často umožňují bankám, aby tato aktiva oceňovaly nominální hodnotou, panuje všeobecné přesvědčení, že základní hodnota mnoha toxických aktiv výrazně klesla pod hodnotu nominální. Obamova administrativa přišla s plánem vynaložit až jeden bilion dolarů na odkup toxických aktiv bank, avšak prozatím byl tento plán uložen k ledu.

Možná se doufalo, že bankovní dohlížitelé, kteří zátěžové zkoušky prováděli, se pokusí odhadnout velikost bankovních ztrát z toxických aktiv. Dohlížitelé však odhadli pouze ztráty, které banky mohou očekávat z půjček (a jiných aktiv), jejichž splatnost doběhne do konce roku 2010, a rozhodli se ignorovat veškeré bankovní ztráty z půjček se splatností po roce 2010. Zkoušky tedy nevzaly v úvahu významnou část ekonomických škod, které krize na bankách napáchala.

Ačkoliv ještě nemáme k dispozici odhad ekonomických ztrát, které zátěžové zkoušky ignorovaly, faktem je, že mohou být značné. Například podle nedávné zprávy Deutsche Bank budou mít půjčovatelé obtíže s refinancováním komerčních půjček na nemovitosti se splatností po roce 2010 v objemu stamiliard dolarů.

Zátěžové zkoušky se tedy nezabývaly odhadem ekonomické hodnoty bankovních aktiv – tedy peněz, které by tato aktiva přinesla na dobře fungujícím trhu – ani otázkou, do jaké míry převyšují pasiva, ale zaměřily se pouze na ověření, zda účetní ztráty bank v průběhu příštích dvou let nevyčerpají jejich kapitál zanesený v účetnictví. Bankovní dohlížitelé sázejí na to, že bude-li bankám umožněno tímto způsobem fungovat, dokážou vydělat dost peněz na to, aby vybředly ze současných problémů – i když dnes hodnota jejich aktiv výrazně nepřesahuje pasiva.

Nenaznačuje však schopnost bank získávat nový kmenový kapitál, že investoři bez ohledu na spolehlivost zátěžových zkoušek věří, že hodnota jejich aktiv výrazně převyšuje pasiva?

Vůbec ne. Vezměme si banku s pasivy v objemu jedné miliardy dolarů. Předpokládejme, že tato banka má aktiva s dlouhodobou splatností v nominální hodnotě 1,2 miliardy, jejichž současná ekonomická hodnota však dosahuje pouze jedné miliardy. Ačkoliv hodnota bankovních aktiv nepřevyšuje pasiva, vkladatelé z banky neodejdou, dokud ji podporuje vláda tím, že ručí za její vklady. Pokud existuje padesátiprocentní pravděpodobnost, že se bankovní aktiva za dva roky zhodnotí na 1,2 miliardy nebo naopak klesnou na 0,8 miliardy, bude banka schopna získávat nový kmenový kapitál: noví investoři budou ochotni platit za možnost podílet se na rozdílu hodnoty aktiv a závazků v případě, že věci půjdou dobře.

Máme-li si udělat dobrý obrázek o finančním zdraví bank, nelze se odhadu hodnoty jejich toxických aktiv vyhnout. Regulátoři by mohli vybídnout každou banku, aby prodala část svého toxického portfolia a extrapolovala hodnotu tohoto portfolia na základě sjednané prodejní ceny, případně by se mohli pokusit odhadnout hodnotu portfolia co nejlépe sami.

Tak či onak se skutečná hodnota toxických aktiv bank musí odhadnout, než budeme moci vyvodit závěr, že jsou banky „vyzbrojeny“ dostatečným kapitálem, aby dokázaly plnit svou klíčovou roli. Zátěžové zkoušky toho typu, jaký uskutečnily USA a k jehož napodobení jsou vybízeny i další země – ani schopnost bank získávat dodatečný kmenový kapitál –, nemohou představovat základ pro vyvození takového závěru.