PAŘÍŽ – Po téměř 50 letech od vytvoření páté republiky generálem Charlesem de Gaullem chce Nicolas Sarkozy změnit fundamentální instituce Francie. Odborná rada mu do 1. listopadu zašle své návrhy.

Zatímco britská demokracie je hluboce zakořeněná navzdory své údajně „nepsané“ ústavě a Ústava USA byla od roku 1787 jen 26krát doplněna, Francie svou ústavu od roku 1789 už 15krát přepsala. Jen třetí republika (1875-1940) trvala déle než současná republika pátá.

Instituce páté republiky, ustavené de Gaullem v roce 1958 narychlo během alžírské krize, se ocitly pod palbou od prvního dne. Nepřátelství, jež velká část levice pociťovala vůči páté republice, šité na míru de Gaullově kromobyčejné osobnosti, opadlo až v roce 1981, když z moci propůjčené prezidentskému úřadu těžil François Mitterrand, jeden z de Gaullových nejhlasitějších kritiků.

Od té doby se vyvinul konsenzus ve prospěch ústavního uspořádání z roku 1958, poněvadž Francii zajistilo silnou exekutivu, která jí vždycky chyběla. De Gaullova ústava se rovněž ukázala jako dostatečně pružná na to, aby Francii umožnila překonat několik krizí – Alžírsko, květen 1968, de Gaullovu rezignaci, změny vlády zprava doleva a nepřátelství mezi levicovými prezidenty a pravicovými premiéry či naopak („la cohabitation“), jak se stalo v letech 1986, 1993 a 1997.

Avšak navzdory půlstoletí politické stability se objevuje sílící kritika institucionálních uspořádání páté republiky. Někteří viní hybridní podstatu de Gaullovy soustavy ze zdánlivé francouzské politické paralýzy. Tento systém – ani prezidentský (ministerský předseda se zodpovídá Národnímu shromáždění, kdežto v prezidentském režimu takové skládání účtů neexistuje), ani parlamentní (prezident je volen přímou volbou a má významné pravomoci) – zažívá sílící období „kohabitace,“ která se všeobecně projevila jako neefektivní.

Jiní jsou přesvědčeni, že současné francouzské instituce jsou hlavní, ne-li jedinou příčinou nastávající demokratické krize. Nedůvěra v politiky narůstá a projevuje se slabou volební účastí (kromě posledních prezidentských voleb), protestními hlasy ve prospěch extremistických stran a neschopností státu se reformovat. Všechny tyto negativní trendy symbolizoval úspěch Jeana-Marieho Le Pena, když v roce 2002 pronikl do druhého kola prezidentských voleb.

Od doby, kdy byla pátá republika ustavena, prošla jak francouzská společnost, tak svět obrovskými změnami, se závažnými důsledky pro způsob řízení státu. Globalizace ubrala státu svobody jednání a Evropská unie získala na význačnosti.

Znamená to, že šestá republika je nevyhnutelná? Vzhledem k tomu, že už teď se prezident volí přímo, někteří kritici doporučují ryzí prezidentský režim jako ve Spojených státech. Jiní podporují posun k čistě parlamentnímu režimu ve stylu Spojeného království.

Prezidentský režim ovšem riskuje pat mezi exekutivou a zákonodárným sborem a čistě parlamentní režim, jaký existoval ve třetí republice, má za sebou ve Francii dějiny neúspěchu. Francie podle všeho nebude ochotná přijmout ani volební systém typu „vítěz bere vše“, který vládám zajišťuje silnou parlamentní většinu, jako ve Velké Británii.

Sarkozy je, zdá se, nakloněn renovaci páté republiky. Líbí se mu silná prezidentská orientace současného systému, zejména proto, že funkční období prezidenta bylo zkráceno ze sedmi na pět let, a je teď tedy úzce časově vázáno na volební cyklus zákonodárného sboru.

Sarkozy ale také fandí užším institucionálním vazbám mezi prezidentským úřadem a parlamentem. Například by rád jednou ročně pronesl řeč před Národním shromážděním, což je mu v současnosti zakázáno, vzhledem k tomu, že parlamentu je zodpovědný jen předseda vlády. Dále by chtěl na prezidenta uvalit omezení na dvě funkční období a požadovat parlamentní souhlas s prezidentovou volbou některých vysoce postavených činitelů.

Změn korigujících nerovnováhu mezi prezidentskými a parlamentními pravomocemi je skutečně zapotřebí. Zákonodárci by měli mít silnější slovo při určování národní agendy.

K posílení této nové institucionální rovnováhy Sarkozy zvažuje dát opozici formální status, což by ji proměnilo ve skutečnou alternativní sílu, a chce revidovat ústavní Článek 16, který dává prezidentovi nadměrné pravomoci v krizových chvílích. Zvažuje také zda přeměnit současný ústavní soud na soud nejvyšší, k němuž by se za určitých okolností mohli odvolávat občané, a zda se vzdát prezidentské pravomoci předsedat Nejvyšší soudcovské radě.

Nikdo nedokáže předvídat, co předloží odborná rada, již Sarkozy sestavil, aby tyto ústavní změny zvážila. Členové rady zastupují jak parlamentní většinu, tak opozici, a mají tedy na tyto otázky velice rozdílné názory.

Avšak vzhledem k tomu, že většina veřejnosti podporuje hlavní principy páté republiky, jako například přímou volbu prezidenta a silnou exekutivu, není pravděpodobné, že by změna rovnováhy mezi francouzskými politickými institucemi zásadně změnila ústavní uspořádání z roku 1958. Kromě toho by každá ústavní změna musela získat souhlas 60% hlasů v Národním shromáždění i v Senátu, takže snaha najít konsenzus je tím nezbytnější.