Tuesday, September 16, 2014
0

Směřujeme k atlantickému rozvodu?

LONDÝN: Současné procesy, ke kterým dochází na obou stranách Atlantiku, podkopávají půlstoletí starou spolupráci mezi Severní Amerikou a Evropou. To je fakt. Ovšem jestliže se toto tendenční popichování stane skutečným bojem mezi protivníky, kde bude jedna strana hledat výhody proti té druhé, stane se tento svět nepochybně o něco méně míruplným, méně stabilním a méně prosperujícím místem.

Co to vlastně bylo za pohnutky, jež stály na počátku procesu, ve kterém se nakonec začala Amerika a Evropa navzájem vzdalovat? Jednou z nich bude patrně fakt, že se těžiště amerických zájmů postupně přesouvá směrem na západ. Kalifornie již dávno přebrala New Yorku pozici nejlidnatějšího státu USA. Podobně Britská Kolumbie hraje stále větší a důležitější roli v Kanadě. Fenomény doby, Silicon Valley a Microsoft, leží oba na západním pobřeží. Japonsko, přes všechny nedávné potíže, je stále ekonomickým gigantem. A Čína pro USA představuje jak zemi nesmírných tržních příležitostí, tak i největšího potencionálního velmocenského rivala.

Snad nejblížeji zlomu přiblížily transatlantické partnerství dnešní obchodní disputace. Pokusy USA uplatňovat extra-teritoriální jurisdikci, včetně pokusu zakázat britským podnikatelům a obchodníkům navštěvovat Kubu, vzbuzují v Evropě jen zlost a zášť. Evropský přístup k dovozu karibských banánů a hormonálně vylepšenému hovězímu naopak vyvolal bouřlivé reakce v Severní Americe. Protože se obchodní zájmy liší, zůstávají podnikatelské vztahy i nadále jen stěží zvládnutelné. Vlády jsou svými firmami stále častěji volány k pomoci. Konflikty jsou prostě nevyhnutelné.

Ohrožování atlantického partnerství z evropské strany, vedené zrychlujícím se procesem evropské integrace, je podobně zkázonosné. Je, do jisté míry výhradně, motivováno touhou vytvořit jakéhosi evropského protivníka velmocenských USA. Říkáme-li do jisté míry, je to proto, že ne všichni, kdož hlásají myšlenku jednotného Evropského státu, jsou také anti-Amerikanisté. Ale i ti existují.

Ve Francii, během referenda o Maastrichtské smlouvě v roce 1992, použili organizátoři kampaně „pro“ plakátu, na kterém americký Yankee kovboj drtil svoji botou zeměkouli. Titulek pak hlásil: „Faire l´Europe c´est faire le poids" (vybudovat Evropu znamená dodat nám samotným větší váhu).

President Mitterrand byl ještě ostřejší: „Francie to ještě neví, ale jsme s Amerikou ve válce. Ano, jde o válku permanentní, válku životně důležitou, podstatnou a osudovou, válku bez mrtvých. Ano, jsou velice tvrdí, ti Američané, jsou nenasytní a chtějí dosáhnout nedělitelné moci nad celým světem.“ Jen nedávno zahájil francouzský ministr zahraničních věcí, Hubert Vedrine, další, radikální útok proti USA, kdy zopakoval svoji definici USA jako „supermocnosti“. Mnozí zastánci Eura se také přidávají se svým přáním, aby se jejich měna stala protivníkem dolaru a už už vidí, jak se Euro stává novou mezinárodní reservní měnou.

V přesně definovaných hranicích a za předpokladu, že rozhodnutí jsou přijímána konsensem, existuje jistý prostor, vymezený společné zahraniční politice EU. Členské země EU mají dozajista mnoho společných zájmů. Má proto smysl, aby tyto společně sdílené zájmy byly také společně chráněny a společně řešeny společnými kooperativními a koordinovanými kroky. Nicméně, jak se potenciál pro kroky takového druhu neustále zvětšuje, zvětšuje zároveň také potenciál konfliktů se Severní Amerikou. Evropské země proto mají s USA odlišné politiky ve vztazích s Kubou, Izraelem, Irákem i Libyí, abychom jmenovali jen pár těch neznámějších případů.

Zatím jsou tyto rozdíly řešeny bez výraznějšího škodlivého vlivu na základní shodu v Alianci. Ovšem nečiní žádné větší potíže představit si situace, ve kterých se tyto rozdíly mohou stát zcela naléhavými. Co kdyby se například EU chystala přijmout od základu odlišné stanovisko k transferu vyspělých technologií do Číny? Jak dlouho by trvalo, než by se staly vztahy s Čínou ringem transatlantického rivalství?

Ovšem tím nejcitlivějším bodem je vlastní budoucnost vojenských vztahů mezi Evropu a Severní Amerikou. Po celých 50 let to byl základní kámen partnerství, a to i přes všechny spletitosti vztahů způsobené skutečností, že ne všechny evropské členské země NATO jsou zároveň členy EU a zároveň ne všechny členské země EU jsou také členy NATO. Západoevropská unie (ZEU), který zahrnuje všechny příslušné země, tak poskytuje příhodnou organizační strukturu k ochraně a prohlubování partnerství.

Výsledkem iniciativy vlády Spojeného království by mělo být, že ZEU bude nakonec absorbována do EU. Britská vláda podepsala v St. Malo s Francií dohodu, jenž vymezuje rámec pro vojenskou spolupráci mezi těmito dvěmi zeměmi „uvnitř i vně“ NATO. Další dohody se vztahují k budování kapacit pro autonomní obranu Evropy. Není tak obtížné postřehnout, jak hluboké dopady má evropská vojenská spolupráce mimo rámec NATO na celé atlantické partnerství. Role, kterou tu hraje Spojené království, které tak výrazně podporuje tuto iniciativu, vyvolává pochybnosti o postavení Británie a jejím budoucím fungování coby tradičního mostu do zámoří.

To neznamená, že by se tím popíral potenciál, jenž tato role skýtá a která je i nadále nesmírně důležitá. Je to spíše o tom, že Británie by tak jako tak nebyla schopna dále tuto roli zastávat, kdyby se jí chtěla EU zbavit, jak se mnozí experti snaží dokázat. Ale ani v rámci EU by neměla být tato role Británie pro příště považována ze strany USA za cosi samozřejmého.

Studená válka totiž byla jistým tmelem, který držel oba břehy Atlantiku pohromadě. Napětí a stresy doslova bledly před hrozbou ze strany Sovětského svazu. Tento tmel zmizel. A protože hrozba už neexistuje, myslí si mnozí, že je možné případná rizika překonat i samostatně.

To je ale hluboce mylný a velice povrchní pohled na věc, třebaže nepochybně v Evropě značně rozšířený, a který má i v Británii své zastánce. Jestliže ale bude partnerství nahrazeno rivalitou a rivalita přeroste v nepřátelství, ztratí na tom pochopitelně jak Evropa, tak i Amerika. Mnozí by sice mohli říci, a někteří tak skutečně činí, že Evropa ve skutečnosti nikdy nemůže být Severní Americe skutečným protivníkem – a že takové pokusy jsou předem odsouzeny k neúspěchu. S tím lze souhlasit. Ovšem každý pokus o takovou rivalitu jen ničí partnerství.

Mnoho problémům, kterým čelíme v éře po skončení studené války, je možno nejlépe překonat právě společným postupem Evropy a Ameriky. Kosovo je jen jedním z mnoha příkladů. Dokonce i na dalekém Východním Timoru je možné nalézt britsko-americkou podporu hlavního, v tomto případě australského kontingentu.

Kdyby místo toho, aby se Evropa i Amerika snažily zužitkovat všechny tyto problémy pro své vlastní cíle, a kdyby z nich obě strany nedělaly střed možné rivality, či dokonce nepřátelství, nehrozilo by, že jednoho dne mohl být celý svět zmaten a nakonec i vážně poškozen. Co by stalo, kdyby se například Taiwan a Čína pustily do křížku? Byla by Evropa a Amerika na stejné straně barikády? A co kdyby se Evropa a Amerika nakonec ocitly ve sporu při možných budoucích konfliktech na Balkáně? Co kdyby nakonec podporovaly protichůdné strany bojové fronty?

Aby bylo možné zachránit a ochránit atlantické partnerství, je třeba vynaložit co největšího úsilí na to, aby příslušní politici – na obou stranách - byli co nejvíce vnímaví vůči možným nebezpečím. Často není možné, aby transatlantická dimenze – a potřeba prohloubit partnerství – byly tím rozhodujícím faktorem ve všemožných rozhodovacích procesech. Ale když není tato dimenze přehlížena, a zejména jestliže ti, co jsou v zodpovědných funkcích jsou odhodlaní udělat vše, co je v jejich silách, aby minimalizovali veškeré napětí a zmírnili tak napáchané škody, je možné případné nebezpečí odvrátit. Ovšem bez takového přístupu, a plného nasazení, může být atlantická spolupráce, právě nyní, v bodě svého největšího rozkvětu, odsouzena k záhubě a konečnému rozvodu.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured