Množí se řeči o nadbytku celosvětových úspor. Ve skutečnosti však světová ekonomika netrpí nadbytkem úspor, nýbrž nedostatkem investic.

Abychom to napravili, potřebujeme dva druhy změn. Kvalita jejich uskutečnění rozhodne o tom, zda bude silný celosvětový růst z posledních několika let udržitelný. Toto je hlavní sdělení Světové ekonomické prognózy MMF, která bude zveřejněna tento týden [poznámka editora: ve středu 21. září 2005], v předvečer výroční schůze fondu pro letošní rok.

Za prvé musí spotřeba hladce ustoupit investicím, neboť se nadměrná kapacita z minulosti vyčerpala a expanzní politiky v průmyslových zemích se normalizují. Za druhé se za účelem snížení nahromaděných nerovnováh na běžném účtu musí poptávka přesunout od zemí s deficity k zemím s přebytky. Vyšší ceny ropy v rámci této druhé změny znamenají, že spotřeba producentů ropy se musí zvýšit, zatímco u odběratelů ropy musí spotřeba klesnout.

Současná situace má kořeny v řadě krizí z posledních deseti let, jejichž příčinou byly nadměrné investice, zejména pak prasknutí japonské bubliny aktiv, krize v nových ekonomikách Asie a Latinské Ameriky a zhroucení technologické bubliny v průmyslových zemích. Od té doby zaznamenaly investice strmý pád následovaný jen velmi opatrným oživením.

Politická reakce na zpomalení investic se v různých zemích liší. V průmyslových státech, obzvláště v anglosaských zemích, vedly expanzní rozpočty v kombinaci s nízkými úrokovými sazbami a zvýšenými cenami aktiv k růstu taženému spotřebou nebo úvěry. Vládní úspory poklesly, zejména pak ve Spojených státech a v Japonsku, a úspory domácností v některých zemích vlivem boomu cen bydlení fakticky vymizely.

V mnoha nových tržních ekonomikách byly krize naproti tomu budíčkem. Historicky laxní ekonomiky se staly mnohem méně ústupnými. Některé státy mají vůbec poprvé fiskální přebytky a většina nových ekonomik snížila prostřednictvím přísné monetární politiky inflaci. Vzhledem k obezřetnému přístupu korporací k investicím a uvážlivým výdajům vlád – obzvláště ve světle grandiózních investic z minulosti – vedl export k růstu. Mnohé nové ekonomiky zaznamenaly vůbec poprvé přebytky na běžném účtu.

Měli bychom oslavovat bezděkou koordinaci globální politiky, která umožnila světu přestát krize z posledních let. Skutečnost, že bohaté země spotřebovávají více a přitom jsou zásobovány a financovány novými ekonomikami, však není novým světovým pořádkem; jde o dočasnou a účinnou reakci na krize. Tu je nyní zapotřebí zvrátit.

Označovat tuto situaci za „nadbytek úspor“ je pochopitelně zavádějící, neboť by z toho vyplývalo, že země s přebytky na běžném účtu by měly snížit domácí pobídky k úsporám. Jsou-li však problémem slabé investice, pak snížení těchto pobídek povede k nadměrně vysokým reálným úrokovým sazbám, jakmile faktory bránící investicím pominou. Politika by se měla místo toho zaměřovat na odstraňování nadměrných pobídek ke spotřebě a překážek, které brání investicím.

Existují důvody, proč se obávat, zda potřebné změny skutečně proběhnou hladce. Za prvé, vzhledem k faktu, že ceny aktiv, jako je bydlení, hnala vzhůru globální likvidita, ceny zboží zůstaly neměnné díky nadměrnému objemu výroby a celosvětovému obchodu a úrokové míry držel na nízké úrovni útlum investic, byly domácí i vnější nerovnováhy snadno financovány. Tradiční signály v podobě inflačních očekávání, dlouhodobých úrokových měr a směnných kurzů nezačaly varovně blikat.

Úzká místa naopak vznikají jinde, například u ropy. Docela dobře to může být tak, že snadné financování uvolnilo ekonomiky z řetězu. Panuje tedy obava, že jakmile se signály změní – k čemuž dojít musí –, změní se nenadále a s průvodními tvrdými dopady na růst. Případně se ceny, jako například cena ropy, budou muset více pohnout, aby umožnily nejnaléhavější změny, což vytvoří nové nerovnováhy. Politici by neměli na vyšší cenu ropy pohlížet jako na úchylku, kterou je potřeba potlačit, ale měli by se zaměřit na její skryté příčiny.

Za druhé je zapotřebí více investic, zejména v zemích s nízkými příjmy, nových ekonomikách a u producentů ropy (avšak nikoliv v Číně, která je výjimkou potvrzující pravidlo). Odpovědí ovšem není příval málo kvalitních investic, vedený vládou nebo živený snadnými úvěry; důsledky takového přístupu známe. Místo toho musí být trhy zboží, práce a finanční trhy reformovány tak, aby se objevily vysoce kvalitní investice do soukromého sektoru.

Dobré zde může být nepřítelem dokonalého. Silný export a slušná vládní politika umožnily některým zemím generovat růst i bez reforem, které mohou vytvořit správné pobídky pro investice. Tyto země jsou však přehnaně závislé na poptávce jinde, což je samo o sobě neudržitelné.

Při správných reformách zavedených ve shodě může svět uskutečnit potřebné změny. Jedním z rizik spojených s velkými nerovnováhami na běžném účtu, jimž nyní čelíme, je ovšem skutečnost, že se politici mohou rozhodnout svalit vinu na tu či onu zemi a uchýlit se k protekcionářské politice. To by mohlo přivodit onen globální ekonomický pokles, jemuž se všichni chceme vyhnout.

Budou-li státy místo toho pohlížet na změny jako na společnou zodpovědnost, pak se politikům v každé zemi může podařit odvést domácí debatu od ochranářských opatření, která by se jinak přirozeně dostala na přetřes. Každá země by se měla soustředit na to, co je potřeba učinit pro dosažení trvalého dlouhodobého růstu. V této možnosti tkví blaho nás všech.