LONDÝN – Říká se, že nejlepší žurnalistika je prvním náčrtem dějin. Kniha Too Big to Fail od Andrewa Rosse Sorkina si takové označení rozhodně zaslouží. Jako aktér s drobnou rolí v dramatických událostech, jež Sorkin popisuje (ve volném čase působím jako nezávislý člen představenstva Morgan Stanley), mohu potvrdit, že atmosféru chaosu a nejistoty, která na podzim roku 2008 zavládla v New Yorku, zachycuje výstižně.

Byla to doba, kdy se zdálo, že se pod námi posouvají tektonické desky finanční soustavy. Ukázalo se, že instituce pokládané za Gibraltarské skály jsou vlastně doutnající vulkány, jimž hrozí bezprostřední zkáza v lávě a popeli. Dokonce i Goldman Sachs uhájila existenci jen díky laskavé pozornosti Federálního rezervního systému Spojených států. Na druhém břehu Atlantiku se hrdým majitelem více než 80 % Royal Bank of Scotland, jež byla podle některých měřítek po jistou dobu největší bankou na světě, stala britská vláda.

Tato zkušenost dala za vyučenou bankám, regulátorům, centrálním bankám i ministerstvům financí, nepřipraveným potýkat se s komplexní krizí, což nikoho nemohlo překvapovat. Chyběly jim nástroje i pravomoci.

Prvořadý závěr vyplývající ze všech analýz těchto nešťastných událostí tkví v tom, že napříště už nic nebude stejné jako dřív: je třeba přehodnotit vztah mezi státem a trhy. Nezbytná bude nová „společenská smlouva“ mezi finančnictvím a lidmi, zastoupenými vládami.

To se lehko řekne, ale vlády, jednotlivě i kolektivně, se snahou podmínky této smlouvy nově definovat stále ještě zápasí. Pokrok je bolestně pomalý, zčásti proto, že úředníci doposavad hasí požár, a zčásti proto, že touze vytvořit nové, globálně platné mechanismy, které by zajistily stabilní základy mezinárodní finanční soustavy a zabránily regulační arbitráži a deglobalizaci finančnictví, konkurují naléhavé požadavky domácí politiky.

V důsledku toho sledujeme nástup různých národních regulatorních přístupů. Hlavním motorem rozhodování největších ústavů v USA jsou zátěžové testy Fedu, které v zásadě předpokládaly, že všechno, co se může pokazit, se také pokazí. Ve Švýcarsku je teď středem pozornosti koeficient zadluženosti. Jinde se uplatňují různé verze dohod Basel I a Basel II o mezinárodních bankovních standardech, občas s ad hoc dodatky.

Nová globální Rada pro finanční stabilitu (FSB) se v tom všem snaží zorientovat a vypracovat nový „makroprudenční mechanismus“, který bude reflektovat rizika ohrožující celý systém. Nemá ovšem pravomoc jednotný přístup ke kapitálu nařídit (skupina G20 by jí takovou pravomoc měla udělit).

U samotného problému ústavů příliš velkých na to, aby padly, jsme zatím velký pokrok nezaznamenali. Co dělat s mamuty finanční džungle, z nichž někteří se zrodili na vrcholu krize skrze kouzla a čáry samotných vlád? Sorkinova kniha nám připomíná, že ještě před pouhými 18 měsíci vláda USA hledala odpověď v tvorbě větších a větších bank, na základě chatrné argumentace, že svázáním dvou potápějících se lodí získáme plavidlo schopné brázdit oceány. Britská vláda postupovala stejně a posloužila jako porodník sloučení Lloyds-Halifax Bank of Scotland, dnes všeobecně pokládaného za obrovskou chybu.

Není tajemstvím, že v této otázce panují mezi veřejnými orgány značné neshody. V červeném rohu, obrazně řečeno, stojí bývalý předseda Fedu Paul Volcker a současný guvernér Bank of England Mervyn King, tedy žádní rození revolucionáři. Ti by rádi obří banky rozdrobili a zejména by oddělili maloobchodní bankovnictví od obchodování s cennými papíry čili od toho, co se dnes často označuje za „kasinové bankovnictví“. (Toto srovnání je vůči majitelům kasin vlastně nespravedlivé, protože v oblasti řízení rizik se mohou pochlubit mnohem solidnějšími výsledky než většina investičních bank.)

V modrém rohu je americký ministr financí Tim Geithner a jeho britský protějšek Alistair Darling, kteří tvrdí, že návrat Glassova-Steagallova zákona, který investiční bankovnictví od komerčního odděloval, není pro dnešní trhy vhodný. Jsou přesvědčeni, že regulátoři dokážou vytvořit hradby mezi segmenty kapitálu podporujícími různé obchodní linie a tím předejít riziku přenosu nákazy a možná také na velké „systémové“ firmy uvalit jistý příplatek, který by odrážel cenu za implicitní podporu ze strany centrální banky a vlády. To by v závislosti na velikosti mohlo potlačovat ambice institucí, které se jednoduše ukázaly jako „příliš velké, aby se daly manažersky zvládnout“ a zároveň „příliš velké, než aby zkrachovaly“, což je nejděsivější kombinace.

Kam se v této živé debatě řadím já? Jsem přesvědčen, že v bankovnictví je nesmírně žádoucí větší pestrost a silnější konkurence. V dozvucích krize dochází k přílišné koncentraci, rozhodně ve Velké Británii a dalších částech Evropy. Odstupující komisařka EU pro hospodářskou soutěž Neelie Kroesová nesporně právem požadovala, aby se největší skupiny zbavily některých částí, byť zřejmě nezašla dostatečně daleko. Povzbudivé je i to, že fondy soukromého kapitálu projevují zájem vytvářet a financovat nováčky. V bankovní soustavě potřebujeme nový kapitál a nové manažerské přístupy.

Jsem ale na trní z představy, že k určování budoucí podoby trhů mají nejlepší předpoklady regulátoři. Jestliže se na státní orgány pohlíží tak, že úředním nařízením vytvořily nové instituce, necítí snad povinnost je stůj co stůj podporovat? Časem se zajisté musí usilovat o minimalizaci rozsahu finančního sektoru, na nějž se vztahuje určitá forma státní garance. Regulátory koncipovaná bankovní soustava by dosažení tohoto cíle komplikovala.