The Worldly Philosophers
Civilizovaná řeč
Tzvetan Todorov
|
|
|
|
PAŘÍŽ – Co znamená být „civilizovaný“? Mít kvalitní vzdělání, nosit kravatu, jíst vidličkou a každý týden si stříhat nehty očividně nestačí. Všichni víme, že být „civilizovaný“ tímto formálním způsobem ještě lidem nezabrání, aby se chovali jako barbaři. Civilizovanost všude a ve všech dobách znamená schopnost uznat a akceptovat lidství jiných, a to navzdory odlišnému způsobu jejich života.
Možná se to zdá nabíledni, ale tento princip není všeobecně přijímán. Myšlenka dialogu mezi civilizacemi se obvykle setkává s kladným ohlasem, avšak někdy bývá i terčem posměchu. Závěr nedávného eseje Les religions meurtrières („Vražedná náboženství“) z pera Elieho Barnaviho nese název: „Proti dialogu civilizací.“ Jeho argumenty jsou nesmiřitelné: „Na jedné straně stojí civilizace a na druhé barbarství. Dialog mezi nimi není možný.“
Když se však nad touto argumentací zamyslíme pozorněji, okamžitě odhalíme její slabinu. Významy slov civilizace a kultura se totiž v jednotném a množném čísle velmi liší. Kultury (v množném čísle) jsou způsoby života vlastní různým skupinám lidí a zahrnují vše, co mají jejich členové společné: jazyk, náboženství, rodinné struktury, stravu, oblékání a tak dále. V tomto smyslu je „kultura“ popisnou kategorií bez jakéhokoliv hodnotového úsudku.
Civilizace (v jednotném čísle) je naopak hodnotící morální kategorií: je to opak barbarství. Dialog mezi kulturami tedy není civilizaci pouze prospěšný, ale je pro ni přímo nezbytný. Žádná civilizace bez něj není možná.
Navzdory tomu, co tvrdí stoupenci teze o „střetu civilizací“, probíhá střetávání různých kultur obvykle snadno a pokojně, protože jsme na ně psychicky připraveni. Každý je produktem několika kultur, i když nikdy neopustil hranice vlasti, poněvadž kultura není jen národní kategorie. Všichni v sobě nosíme i kulturu svého pohlaví, věkové skupiny, bohatství, třídy a zaměstnání.
Tato pluralita kultur nám obvykle nepřináší žádné problémy, neboť přesun z jednoho kulturního kodexu do druhého je univerzální lidskou schopností. S každým člověkem, s nímž se během dne setkáme, koneckonců hovoříme trochu jinak.
Kultury vztažené k určitému území navíc nikdy nejsou skutečně „čisté“. Vrátíme-li se do nejhlubších dějin země, jako je Francie, najdeme v nich setkávání různých kmenů, etnických skupin a tím i různých kultur: Galů, Franků, Římanů a mnoha dalších. Kamkoliv se podíváme (s možnou výjimkou hlubokých údolí Nové Guineje, kde mohou různé tajuplné kmeny zůstávat navzájem izolované), tam najdeme pouze smíšené kultury. Zatímco jsou však některé kultury na svou pluralitu pyšné, jiné se ji snaží skrývat.
Koncept dialogu mezi kulturami je někdy napjatý nebo se zdá jen zbožným přáním, poněvadž od něj žádáme nemožné: aby vyřešil rozjitřené politické konflikty. Dialog navzdory své laskavosti nemůže řešit otázky týkající se svobody pohybu lidí nebo dělby území či přírodních zdrojů. Politika a kultura nefungují na stejné úrovni: politika rozhoduje o akci, zatímco kultura ovlivňuje mentalitu; politika se zabývá naléhavými situacemi, zatímco kultura může k dosažení výsledku potřebovat celé generace.
Tento typ dialogu bychom měli podpořit tím, že začneme jednoduchými a skromnými iniciativami. Potřebujeme víc překladů myšlenek a literatury jiných zemí, víc dlouhých zahraničních pobytů pro univerzitní studenty, víc výuky cizích jazyků a podpory studia jiných kultur a víc konfrontací mezi různými národními paměťmi (řekněme mezi pamětí Francie a Alžírska).
Některé aktivity tohoto druhu už v Evropské unii existují, ale měly by se zavést i jinde: v severní Africe, na Blízkém východě, v Indii, Číně, Japonsku a Latinské Americe. Nejlepším způsobem, jak zahájit dialog, je odhodit klišé a zevšeobecňování a raději podpořit setkávání konkrétních lidí.
Zatím si svrchované postavení nárokuje politika. Z jiného hlediska však dialog převažuje nad válkou a tvrdošíjnou obranou toho, co člověk pokládá za svou identitu, poněvadž nás přibližuje ke schopnosti být lidskými.
Spisovatel André Schwarz-Bart kdysi vyprávěl tento příběh: Jeden vrchní rabín byl kdysi dotázán, proč je čáp, jemuž se v hebrejštině (láskyplně) říká Hassada , neboť miluje ostatní čápy, zařazen mezi nečistá zvířata. „Protože,“ odvětil rabín, „rozdává lásku jen příslušníkům vlastního druhu.“
Cvětan Todorov je čestným ředitelem výzkumu Národního výzkumného centra (CNRS) v Paříži a autorem řady knih o dějinách a kultuře.
Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Tzvetan Todorov or return to our home page.
|
|
