Zatčení 17 lidí v Kanadě kvůli obviněním z terorismu podtrhuje napříč celým Západem sílící pocit hrůzy a nevyhnutelnosti, vycházející z toho, že kořeny hrozby jsou domácí. Co však o těchto zabijácích mezi námi skutečně víme?

Známe samozřejmě hrubý nástin jejich všezahrnujícího fundamentalismu a máme jisté mlhavé povědomí o al-Káidě coby decentralizované síti buněk v mnoha zemích, která usiluje o získání chemických, biologických a snad i jaderných zbraní. Známe také dlouhodobé cíle jejích vůdců: uchvátit moc v muslimských zemích a zaútočit na západní státy, jež podporují sekulární režimy v islámském světě. Konečně, víme také, že vůdců tohoto fanatického proudu není sice mnoho, ale že jim patří sympatie milionů obyčejných muslimů.

Fanatičtí jedinci ochotní zemřít a vraždit ve jménu svých přesvědčení existují odjakživa. V dnešní době se ovšem zdají mnohem nebezpečnější kvůli technickým pokrokům, jež „demokratizovaly“ výrobu bomb. Konec konců, jak prokázaly londýnské a madridské bombové útoky, mobilní telefon je vše, co je zapotřebí k načasování exploze – či série explozí – se smrtící účinností.

Naše svobody a společenská fluidita k této hrozbě také přispívají. Lidé levně a relativně snadno cestují po celém světě. Přistěhovalci mohou zakořenit v nových společnostech a v demokratických státech žít naprosto bez dohledu. Naše svobody jsou jejich nástroji.

Jak lze tedy bojovat s takto amorfním nepřítelem?

Prezident George W. Bush předvedl světu jeden způsob, jak to nedělat: invaze do Iráku a jeho okupace ukazují, že přímé napadení muslimského státu pouze podněcuje fanatismus. Pochopitelně že civilizované země by kvůli krveprolití v Iráku neměly boj proti extremistickému islámu vzdávat; musíme však pochopit, že válka, okupace a vynucené podrobení vojenské moci pouze způsobují masový pocit pokoření a zlost mezi mnoha obyčejnými muslimy – emoce, které se pak přelévají do teroristických sítí. Ministerský předseda Tony Blair může hlasitě proklamovat, že londýnské atentáty s britskou účastí v irácké válce nesouvisejí, ale samotní teroristé po svém zatčení tvrdili pravý opak.

Jeden z madridských útočníků popsal psychologickou přípravu, jíž byl podroben, takto: vůdce „nás nechal sledovat DVD záznamy zachycující válku v Iráku, především obrázky žen a dětí zabíjených americkými a britskými vojáky.“ Nouze není ani o obrázky vězňů týraných ve věznici Abú Ghrajb nebo v zajateckém táboře v Guantánamském zálivu, které rovněž pro nábor nových stoupenců islámského fanatismu udělaly víc než jakékoli kázání v radikální mešitě.

Jednoduše řečeno, bomby svržené z výšky několika tisíc metrů nejsou při zabíjení méně nevybíravé než výbušné nálože umístěné do vlakové soupravy. Připuštění této skutečnosti není omlouvání terorismu, nýbrž první krok k pochopení fundamentálních příčin terorismu, a tedy k jejich potlačení.

Především jde o to připustit, že demokratické společnosti musí využívat k potírání fanatických teroristů jak politických, tak policejních taktik. Politika je nezbytná z toho prostého důvodu, že okupační armády ani policie nemohou přinutit stovky milionů muslimů k odhození jejich nepřátelství.

Politické jednání pak přináší potřebu urychleného opuštění Iráku a nalezení spravedlivého řešení palestinského konfliktu, což zase vyžaduje ukončení okupace palestinských území. Jistěže, uhašení požáru v těchto ožehavých oblastech nerozleptá fanatismus zatvrzelých a sebevražedných aktivistů ani nás nezbaví zanícenosti a nenávisti, jež jsou zřetelné mezi vůdci islámské zuřivosti. Připraví je ovšem o zástupy sympatizujících muslimů, kteří fanatiky považují za jediné obránce „islámských“ hodnot a utlačovaných muslimských národů.

Policejní práce je druhou částí každé účinné strategie. Potřebujeme usilovnější snahy o pronikání do teroristických sítí stejně jako hlubší znalost společenských struktur, jež teroristé vytvářejí, abychom dokázali zablokovat jejich finanční podporu. To může znamenat likvidaci nepřehledných „daňových oáz“, odposlouchávání telefonů a zjišťování totožnosti osob považovaných za velmi nebezpečné. Policejní zákroky musí být nemilosrdné, přestože to znamená více kontrol a dohledu. Pozměnit rovnováhu mezi bezpečností a svobodou musíme právě kvůli tomu, abychom zabránili vzniku kolektivního strachu o bezpečnost.

Třebaže Evropská unie v oblasti konvenčních zbraní za USA pokulhává, její schopnost bojovat s terorismem je zřejmě větší. Z historických důvodů Evropa těží z politické vyzrálosti, která jí umožnila vyhnout se Bushově manichejskému světonázoru, jenž fanatismus nepřítele nepodkopal, nýbrž utvrdil. Z geografických důvodů navíc Evropě rovněž pomáhá lepší znalost arabských a muslimských zemí a rozsáhlá obeznámenost s jejich populacemi.

Západ v tomto boji a při obhajobě hodnot, jež jsou mu drahé, může a musí získat převahu. Během této snahy by dokonce mohl najít novou a naléhavě potřebnou motivaci k upevnění své tříštící se jednoty.

Copyright: Project Syndicate, 2006.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč