Poté, co odezněla asijská finanční krize a rovněž její všemožné dozvuky v celém světě, mezi které můžeme například počítat i kolaps fixních směnných kursů v Rusku a Brazílii, rozpoutala se diskuse o tom, jak ochránit makroekonomickou stabilitu. Různé alternativy se zdánlivě scvrkly na volbu mezi dvěma proto-systémy, přičemž v systémech prvního typu jsou směnné kursy přísně a nekompromisně zafixovány a slouží coby „záchranná kotva“, a v těch druhých je směnným kursům umožněno volně plout, přičemž centrální banka bojuje za stanovené nízké úrovně inflace a ostatní pak dělají vše pro to, aby tyto cíle naplnili.

Pevné směnné kursy byly oblíbené v dobách těžkých bojů proti inflaci, jež poznamenaly poslední dvě desetiletí ekonomického vývoje mnoha rozvíjejících se ekonomik, především v Latinské Americe. Tyto záchranné kotvy ekonomiky byly velice úspěšné při zkrocení inflace a to dokonce i tehdy, dosahovala-li hyper-hodnot. Ale s tím, jak inflace klesala, hledali politici možnosti mnohem volnějšího řízení svých směnných kursů a obrátili pozornost k přechodným intermediárním systémům, ke kterým například patřily pevné, ale regulovatelné směnné kursy, kursy stanovené pásmem jejich možného pohybu anebo předem ohlášené směnné kursy. Tento trend byl poražen finančními panikami, jež zachvátily některé ekonomiky před třemi roky, a zdá se, že pevné režimy směnných kursů, které již byly považovány za politiky extrémní volby, se náhle začaly dožadovat zpět svého prominentního místa.

Zdá se, že vlády nyní preferují buď hledání institucionálních mechanismů, které by garantovaly pevnost fixního směnného kursu, anebo přijímají volně plovoucí systémy, ve kterých naopak odmítají intervenovat na trzích zahraničních měn, aby jakkoliv pomohly chránit své měny. Příkladnou manifestací té první možnosti – tj. posílení fixního směnného kursu – budiž dnešní Měnová rada (board) Argentiny, anebo politika ustavení společné měny (což podobně funguje v Evropě s jejím eurem) a vzdání se národní měny ve prospěch dolaru, kterou názorně předvádí Panama, a nedávno rovněž Ekvádor.

Druhou možností jsou – „volně plovoucí směnné kursy“ – které rezignují na jakoukoliv podobu se záchranou kotvou směnného kursu. Protože ale udržování jisté míry ekonomické stability vyžaduje také jistý typ minimální záchranné kotvy, stal se tzv. režim „stanovení inflačních cílů“ nesmírně populární. V zemích Latinské Ameriky, jako je Chile, Kolumbie, Mexiko a Brazílie, došlo ke zrušení kursovních pásem stejně jako i dalších mechanismů, jež byly vytvořeny na ochranu stanovených cílů směnných kursů, a následnému uvolnění jejich měn, jež nyní mohou volně plout. Tyto volně plovoucí systémy jsou navíc podepřeny politikami formálního stanovení inflačních cílů, jež slouží coby záchranná kotva národních měnových politik.

Stanovování inflačních cílů v sobě spojuje flexibilitu plovoucího směnného kursu a řád přísné měnové politiky, vytvořené k omezení inflace a jejímu udržení na nízké úrovni po nějaký čas. Takový režim je založen na veřejné, formálně oznámené specifikaci inflačního cíle – tj. její roční míry, anebo úzce vymezeného rozpětí – kterou/které musí centrální banka dodržet. Jakmile je jednou tento cíl definován, centrální banka předpoví budoucí míru inflace a porovnává ji se svým cílem. Měnová politika (především změny v úrokových měrách) je potom využívána právě k tomu, aby eliminovala event. nesrovnalosti mezi těmito dvěma kategoriemi.

Tento model režimu byl vyvinut na počátku devadesátých let na Novém Zélandě, a později byl přijat v Austrálii, Kanadě, Izraeli, Švédsku a ve Spojeném království. Docela v nedávné době byl také aplikován v nově se rozvíjejících ekonomikách jako je například Jižní Afrika, Česká republika, Jižní Korea a Polsko. V současné době je systém stanovování inflačních cílů zvažován také v mnoha dalších zemích, které přijaly systém pevných směnných kursů.

Stanovování inflačních cílů je považováno za alternativu „měnové záchranné kotvy“, ve které jsou relevantními cíly předem určené úrovně měnové nabídky (tak například pracovala německá Bundesbanka před zavedením eura). Předpokládanou výhodou stanovení inflačního cíle před stanovením jisté úrovně měnové nabídky je to, že tato druhá metoda není příliš transparentní (veřejnost, všeobecně, nevěnuje příliš pozornosti těm různým měnovým agregátům). Stejně tak není snadné předem cílenou úroveň měnové nabídky dlouhodobě udržet, vzhledem k nestabilitě na straně poptávky po penězích, jež je všem nově se rozvíjejícím ekonomikám věru společná.

Účinné zavedení režimu stanovování inflačních cílů ale vyžaduje, aby centrální banka byla nezávislá a stála mimo politickou kontrolu a zasahování. Musí být schopna rozhodovat o svých vlastních úrokových měrách a dalších nutných opatřeních. Na oplátku za svoji nezávislost přijímá centrální banka explicitní zodpovědnost za dosažení inflačních cílů a stejně tak i za informování, jak široké veřejnosti, tak i vlády, o svých měnových strategiích, rozhodnutích i dosažených výsledcích.

Spojení volně plovoucího směnného kursu se stanovením inflačního cíle bylo celkem úspěšné v kontrole inflace; bylo dosaženo toho, že směnné kursy netrpěly přílišným kolísáním, čímž nebyla narušena jejich spolehlivost a kursy se tak vyhnuly i jiným poruchám. Nedávná brazilská zkušenost byla vskutku přínosná. Nehledě na velikou počáteční devalvaci reálu, ke které došlo poté, co se Brazílie vzdala svého fixního kursu, byla inflace stlačena u držena na nějakých 8%, což byl cíl, stanovený brazilskými měnovými úřady.

Ovšem ani stanovování inflačních cílů není bez problémů, především v nově se rozvíjejících ekonomikách. Aby mohl systém stanovování inflačních cílů dobře fungovat, je třeba, aby centrální banky měly zcela přesné informace o tom, jak se měnové a směnné kursy mění, a pochopitelně rovněž i o jiných faktorech, jež inflaci ovlivňují. Ovšem ekonomiky, jež trpí relativně vysokými mírami inflace anebo ty, které procházejí obchodní liberalizací či jinými reformami, jsou jen zřídka kdy stabilní, což znamená, že ke změnám informací dochází velice rychle. Výsledná nejistota komplikuje rozhodování centrální banky a snižuje její kredibilitu. Ovšem i ve vysoce dolarizovaných ekonomkách mohou výkyvy směnného kursu, a to dokonce i tehdy, pokud nemají jinak vážné dopady na ekonomiku, způsobit přerozdělení příjmů, protože vyvolají neočekávané a nevyvážené náklady těm, kdo vlastní aktiva a pasíva v zahraničních měnách.

Nehledě na tyto problémy nabízí stanovování inflačních cílů skutečně výrazné výhody v oblasti přehlednosti, transparentnosti a flexibility, a tak může být tento systém právem mnohými zeměmi, které se rozhodly pro systém volně plovoucího směnného kursu, považován za řešení, jak zakončit diskusi o tom, jak makroekonomicky podepřít svůj systém. Zkušenost, jenž následovala po asijské krizi naznačuje, že stabilita ve finančním sektoru je zcela zásadním momentem, jak se vyhnout krizím, a že taková stabilita vyžaduje jasná měnová pravidla: buď přísně fixované směnné kursy anebo režim stanoveného inflačního cíle. Zkušenosti s intermediárními režimy, a především těmi, které umožňovaly velikou volnost, je jen ta, že tyto systémy vytvářejí nejistotu finančního sektoru, který pak podporuje celkovou makroekonomickou nestabilitu.