MOSKVA – Nedávno jsem byla součástí delegace amerického ministerstva zahraničí a Bílého domu do Ruska. Naším úkolem bylo tříbit americko-ruskou spolupráci, v souladu s americkými politikami „státnictví 21. století“ a občanské diplomacie. Zní to velkomyslně, jelikož Rusové se nejvíc zajímali o to jak vybudovat vlastní Silicon Valley.

Rusové si mysleli, že cestou vpřed je dát technologickým firmám nějaké peníze a usídlit je poblíž vynikající univerzity. Ejhle: nové Silicon Valley. Americká delegace se zase domnívala, že by bylo možné přidat pěstování sociálních sítí a budování občanské společnosti. Co se mne týče, přispěla jsem svými obvyklými cynickými názory, zrozenými během cest do Ruska, jež jsem v posledních 20 letech podnikala každý rok hned několikrát.

Byli jsme nesourodá skupinka devíti odborníků na techniku, včetně generálního ředitele eBay Johna Donahoea, předsedy Mozilla Foundation Mitchella Bakera a zakladatele Twitteru Jacka Dorseyho. A pak s námi byl herec Ashton Kutcher, o němž jsem sotva kdy slyšela. Navzdory jeho slávě se ukázalo, že technice seriózně rozumí a že umí mimořádně dobře jednat s lidmi.

Ponaučení, která jsme si z cesty odnesli, mají význam pro každého, kdo chce vytvořit Silicon Valley anebo jen organizaci v podobném stylu – tedy organizaci, která dokáže produkovat inovace a uvádět je do praxe a stát se živnou půdou pro zisky, spokojené pracující, sériové podnikatele a moderní, živé hospodářství.

Diskusi s předními představiteli ruské vlády jsem zahájila povídáním o svých zkušenostech na postu předsedkyně poradního výboru NASA pro inovace a technologie. Řekla jsem, že ve skutečnosti tu nejde o financování technologického novátorství, nýbrž o to jak vytvořit kulturu, která odměňuje důmyslné inovace a chyby považuje za cenu pokroku vědění.

Další nutností jsou dobří klienti – tedy zákazníci ochotní jednak slušně platit za kvalitní výrobky a dobré služby, jednak zkoušet nové slibné věci a poskytovat zpětnou vazbu a naopak neochotní nechat se uplácet.

To všechno je těžší než jednoduše zřídit univerzitu a finančně zajistit několik začínajících firem. Je zapotřebí od základů změnit kulturu – a pak nechat podniky růst, bez přílišných zásahů, leč s dostatečnou ochranou před monopolisty, špatnými zákazníky a byrokraty.

Nakonec delegace sestavila dlouhý dokument s 21 samostatnými doporučeními. Jak mi ale později napsal jeden Rus: „Za [posledních] 20 let přijely doslova stovky podobných delegací… Většina jejich doporučení leží… někde v šuplíku, nerealizovaná a zapomenutá.“

Upřela jsem tedy zraky na jediný projekt, potenciální ruskou verzi služby, která byla nedávno zprovozněna v USA pod názvem Text4Baby. Ta vyzývá těhotné ženy, aby se přihlásily k odebírání textových zpráv, v nichž budou dostávat na mobil pravidelné informace a otázky (váhový přírůstek, zda dítě kope, zda žena pije). Systém sleduje odpovědi, a vybočují-li z normálu, doporučí ženě návštěvu kliniky. V závislosti na okolní lékařské infrastruktuře ji také může poslat k lékaři na rutinní těhotenskou prohlídku.

V USA tento projekt spustila Voxiva Corp. (jsem členkou představenstva) za podpory řady komerčních sponzorů (zejména firmy Johnson ampamp; Johnson) a s bezplatnými esemeskami od všech významných provozovatelů mobilních sítí. Část komplikací v Rusku tkví v nesnadnosti najít místní sponzory. Největší výzvou je ale na každém trhu najít někoho, kdo na sebe za projekt (a za nalezení sponzorů) vezme zodpovědnost.

V Rusku je touto osobou Jelena Dmitrijeva, ředitelka nadace Zdravé Rusko, která v současnosti jedná s tamními sponzory a s ruskou vládou. Ta musí zajistit nebo přinejmenším schválit lékařské postupy, jež bude systém zavádět do praxe, a dále podle územních oblastí doporučit kliniky, na něž budou ženy posílány.

Zní to jako spousta práce a tak to také je. Jak nám ale neustále připomínal John Donahoe z eBay: „Projekt se neuskuteční, nemáte-li zodpovědnou osobu, plán a termín.“ Mám za to, že právě tato věta zřejmě obsahuje nejdůležitější poznatek ze souhrnu vědomostí, které jsme se snažili předat.

Kromě toho jsme pomáhali rozvoji vztahů, které se kolem nás objevovaly. Většina našich setkání byla pořádána tradičně: jednou setkání s pedagogy, jindy s podnikateli, manažery (do jednoho muži), středoškoláky a tak dále. Proběhlo ale několik schůzek, kde se skupiny mísily, a nastala řada okamžiků, kdy jsme si pomysleli: „Vida, tenhle podnikatel by se měl seznámit s tamtou nevládkou.“ Některé z nich jsme už přes email zkontaktovali.

Zajímavé je, že dojmem uvíznutí ve starých časech nepůsobili jen úředníci. Totéž platilo i pro mnohé šéfy nevládních organizací, kteří abstraktně nadávali na starý sovětský stát a jejich mladí asistenti přitom tiše seděli v pozadí.

Ruská vláda (tak jako ta sovětská před ní) nepochybně pokládá občanskou společnost za hrozbu. Ostatně některé nevládní organizace jsou hrozbou. Naším nevyřčeným poselství však bylo, že mají-li státní orgány zájem o ruské Silicon Valley – anebo jen o soudržnou zemi – občanskou společnost je třeba nechat vzkvétat.

Občanská společnost není jen politika: je to restaurace rozdávající nespotřebované jídlo chudým. Je to zisková společnost jako Twitter, jejíž služba je zdarma pro bohaté i chudé bez rozdílu (třebaže zadavatelé reklamy se budou zaměřovat na ty bohaté). Jsou to úspěšní podnikatelé školící kolegy ze začínajících firem i nevládní organizace obracející se nejen na vládu, ale i na komerční subjekty, aby získaly podporu pro své aktivity řešící tíživé společenské problémy, jako je úmrtnost matek a kojenců.

Ovšemže, pozorní čtenáři si povšimli, že Jelena Dmitrijeva dosud nemá pro spuštění ruské obdoby Text4Baby žádný termín. Ten určíme, až se koncem měsíce s Jelenou znovu setkáme v New Yorku.