NEW YORK – Hospodářský propad, který začal v roce 2007, přetrvává a všichni mají v hlavě očividnou otázku: Proč? Pokud lépe neporozumíme příčinám krize, nemůžeme zavést účinnou strategii zotavení. Doposud se nám nepodařilo ani jedno.

Bylo nám řečeno, že jde o finanční krizi, a tak se vlády na obou stranách Atlantiku zaměřily na banky. Stimulační programy byly vydávány za dočasný lék proti bolesti, který je potřebný k přemostění propasti do doby, než se finanční sektor zotaví a soukromé půjčky obnoví. Bankovní zisky a bonusy se sice vrátily na původní hodnoty, ale půjčky se navzdory rekordně nízkým dlouhodobým i krátkodobým úrokovým sazbám nezotavily.

Banky tvrdí, že půjčování zůstává omezené kvůli nedostatku důvěryhodných půjčovatelů v důsledku churavějící ekonomiky. A klíčová data naznačují, že mají alespoň zčásti pravdu. Velké podniky koneckonců sedí na několika bilionech dolarů v hotovosti, takže peníze nejsou tím, co by jim bránilo v investování a najímání zaměstnanců. Některé menší podniky – a možná jich je mnoho – jsou však v diametrálně odlišné pozici; jsou zbaveny prostředků, takže nemohou růst a mnohé z nich jsou nuceny se zmenšovat.

Celkově přesto platí, že firemní investice – s výjimkou stavebnictví – se vrátily na úroveň 10% HDP (z hodnoty 10,6% před krizí). Vzhledem k takovému přebytku kapacit na trhu nemovitostí se důvěra na předkrizovou úroveň v brzké době nevrátí bez ohledu na to, co se děje s bankovním sektorem.

Neomluvitelná lehkovážnost finančního sektoru, kterému dala bezmyšlenkovitá deregulace volné pole působnosti, byla evidentně urychlovačem krize. Dědictví přehnané kapacity na trhu nemovitostí a předlužených domácností činí zotavení o to složitějším.

Ekonomika však byla velmi nemocná už před krizí; bublina na trhu nemovitostí pouze zakryla její slabiny. Nebýt spotřeby podporované bublinou, bývalo by došlo k mohutnému poklesu agregátní poptávky. Místo toho se míra osobních úspor zřítila na pouhé jedno procento a dolních 80% Američanů každoročně utrácelo zhruba 110% svého příjmu. I kdyby byl finanční sektor plně vyspravený a i kdyby si tito rozmařilí Američané nevzali ponaučení, jak je důležité spořit, jejich spotřeba by dnes byla omezená na 100% jejich příjmu. Každý, kdo mluví o „návratu spotřebitele“ – a to i po jeho oddlužení –, proto žije v říši fantazie.

Náprava finančního sektoru byla nezbytná pro hospodářské zotavení, ale zdaleka nebyla dostatečná. Abychom pochopili, co je třeba udělat, musíme porozumět problémům ekonomiky předtím, než krize udeřila.

Za prvé se Amerika i svět stali oběťmi vlastního úspěchu. Rychlý růst produktivity ve výrobě předběhl růst poptávky, což znamenalo, že se snížila zaměstnanost ve výrobě. Pracovní síla se musela přesunout do sektoru služeb.

Tento problém je analogický s tím, který vyvstal na počátku 20. století, kdy rychlý růst produktivity v zemědělství přinutil pracovní sílu k přesunu z venkovských oblastí do městských výrobních center. Vzhledem k poklesu příjmů v zemědělství o více než 50% v letech 1929 až 1932 se dala masivní migrace očekávat. Pracovníci však byli „uvězněni“ ve venkovském sektoru; k přesunu neměli prostředky a jejich klesající příjmy natolik oslabily agregátní poptávku, že se prudce zvýšila nezaměstnanost ve městech a ve výrobě.

V případě Ameriky a Evropy jde ruku v ruce s potřebou, aby se pracovní síla přesunula směrem od výroby, také přesouvající se komparativní výhoda: nejenže je celkový počet pracovních míst ve výrobě z globálního hlediska omezený, ale zároveň bude mít menší podíl těchto pracovních míst lokální charakter.

Globalizace je jedním, ale ne jediným faktorem přispívajícím ke druhému klíčovému problému – rostoucí nerovnosti. Přesun příjmů od těch, kdo by je utratili, k těm, kdo to nedělají, snižuje agregátní poptávku. Podle stejné logiky přesunuly prudce rostoucí ceny energií kupní sílu ze Spojených států a Evropy k vývozcům ropy, kteří u vědomí rozkolísanosti cen energií logicky velkou část těchto příjmů uspořili.

Posledním problémem, jenž přispěl ke slabosti globální agregátní poptávky, bylo mohutné hromadění rezerv v zahraniční měně rozvíjejícími se trhy – které k tomu částečně motivovalo špatné zvládnutí východoasijské krize Mezinárodním měnovým fondem a americkým ministerstvem financí v letech 1997-1998. Země si uvědomily, že bez rezerv jim hrozí ztráta hospodářské suverenity. Mnohé z nich si řekly: „Už nikdy.“ Nahromadění rezerv – jejichž celková hodnota dnes v rozvíjejících se a rozvojových ekonomikách činí přibližně 7,6 bilionu dolarů – je sice ochránilo, ale peníze putující do rezerv nejsou utracené peníze.

Kde se dnes při řešení těchto skrytých problémů nacházíme? Začneme-li odzadu, země, které akumulovaly velké rezervy, dokázaly přestát hospodářskou krizi lépe, takže motivace k hromadění rezerv je ještě silnější.

Stejně tak platí, že zatímco bankéři získali své bonusy zpět, mzdy zaměstnanců se snížily a jejich pracovní doba se zkrátila, což dále prohloubilo příjmovou propast. USA se navíc nezbavily závislosti na ropě. A protože se ceny ropy letos v létě vrátily na hodnotu přes 100 dolarů za barel – a stále jsou vysoké –, putují peníze znovu do zemí vyvážejících ropu. Strukturální transformace rozvinutých ekonomik, jež vyplývá z potřeby přesunout pracovní sílu z tradičních výrobních odvětví jinam, navíc probíhá velmi pomalu.

Vláda hraje stěžejní roli při financování služeb, které lidé chtějí, jako jsou školství a zdravotnictví. A pro obnovu konkurenceschopnosti v Evropě a USA bude klíčové zejména vládou financované školství a odborný výcvik. Evropa i USA se však rozhodly jít cestou fiskálních úspor, čímž v podstatě zajistily, že proměna jejich ekonomik bude pomalá.

Recept na to, co globální ekonomiku trápí, vyplývá přímo z diagnózy: jsou to masivní vládní výdaje zaměřené na usnadnění restrukturalizace, podporu energetických úspor a snížení nerovnosti, a také reforma globálního finančního systému, která vytvoří alternativu k hromadění rezerv.

Vedoucí světoví představitelé – i občané, kteří je volí – si to nakonec uvědomí. S dalším oslabováním růstových vyhlídek jim nic jiného nezbude. Jak velkou bolest však budeme muset do té doby přetrpět?