V Polsku, jež se pokládá za katolickou zemi, je rozhlasový program a deník, které vlastní ,,Radio Maria," a oba jsou veřejným hlasem charismatického, xenofobního a fundamentalistického kněze, který nenávidí naši liberální společnost. To, co zastává - jeho hodnoty, názory, záměry - je útokem na všechno, za čímž liberalizmus stojí. Zničil by naši demokracii bez váhání.

Co máme, my Poláci, dělat s tímto vnitřním nepřítelem? Jak vlastně můžou liberálové kdekoli na světě čelit svým nepřátelům, ať už vnitřním či vnějším?

Liberálové jsou lidé dobré vůle a je pro ně těžké si představit nesmiřitelné nepřátele. Jsou tolerantní a předpokládají, že toleranci znají i ostatní. Ale činy Usámy bin Ládina nás upomínají, že některým nepřátelům ustupovat nelze. Jak tedy máme odlišit nesmiřitelné nepřátele od přirozených odpůrců a jak s nimi máme naložit?

Filozofové liberálního vyznání nám tu pomohou jen málo. Michael Walzer kupříkladu zavádí pojmy ,,úzké a široké" loajality. Na úrovni ,,úzké" solidarity se liberálové celkem snadno shodnou. Rozumíme například lidem, kteří bojují za svou svobodu a dokážeme souhlasit s tím, co za svobodu považují. Těžší ovšem je, tvrdí Walzer, najít solidaritu na ,,široké" úrovni, tedy tehdy, kdy musíme zvažovat neslučitelné hodnoty. Podle Walzera je lepší očekávat jen úzkou loajalitu a vzájemnost.

Richard Bellamy navrhuje, že bychom měli jednat na základě trvalých institucionálních kompromisů. Těch lze podle něj dosáhnout i v oblastech, kde vládne pluralismus, například v multikulturní výchově. Bellamy poté napíná liberalizmus až příliš, když tvrdí, že obdobného ,,míru" se lze dobrat i při diskusi témat, která vedou k ostrým neshodám, například při diskusi potratů.

To je nemožné. Ti, kdo vzájemně nesouhlasí, tu stojí na opačných stranách propasti hodnot. Jediné, čeho je realisticky možné dosáhnout, je modus vivendi , tvrdí John Gray v knize Dvě tváře liberalizmu .

Tito tři autoři implicitně zjišťují, že slabiny liberalizmu se odhalují v okamžicích, kdy je i ,,úzká" loajalita nemožná, kdy nedokážeme dosáhnout institucionálního kompromisu a kdy nelze udržovat modus vivendi . Co ale tedy dělat, když stojíme tváří v tvář nesmiřitelným nepřátelům, kteří se při prosazování svých hodnot nezastaví před ničím?

Jestliže nám liberální filozofové jsou jen málo ku pomoci při hledání cest, jak jednat s nepřáteli, snad by nám mohl pomoci jeden z nejméně liberálních myslitelů 20. století. Carl Schmitt byl přesvědčen, že znát svého nepřítele je tou nejzásadnější ingrediencí politiky. Schmitt skutečně věřil, že svět bez nepřátel by byl světem bez politiky.

Ve své slavné knize Pojem politična Schmitt prohlásil, že německá Výmarská republika zpráchnivěla, protože se její předáci odmítli postavit těm, kdo se sami prohlašovali za nepřátele. Tím, že nedokázali chránit ústavu před vnitřními nepřáteli, výmarští liberálové prokázali, že se báli svého rozhodnutí víc než nástupu svých nepřátel. Ale suverénní rozhodnutí - rozhodnutí o životě a smrti společnosti - jsou nevyhnutelná i ve společnostech založených na liberálních základech. Svým nepřátelům se buď postavíte a přemůžete je, nebo zemřete.

Liberalizmus už samozřejmě nepřátelům čelil - mezi nimi i Schmittovi, neboť coby Hitlerův ,,korunní právník" patřil mezi ty, kdo jednali jako nesmiřitelní nepřátelé výmarského liberalizmu. Aby bylo jasno, není potřeba nafukovat drobné nepřátele do podoby smrtelného nebezpečí. Liberalizmus má dostatek skutečných nepřátel. Není třeba si je vymýšlet.

Takže jak své nepřátele poznáme? Úplně přímo: měli bychom je brát za slovo. Naslouchejme tomu, kdo prohlašuje, že jsme jeho neprátelé. Vnímejme, která skupina, která společnost, země nebo náboženství o nás otevřeně hovoří jako o nepřátelích. Ti, kdo tak činí, jsou našimi nepřáteli.

Jakmile je rozeznáme, nesmíme s nimi zacházet jako s dětmi a snažit se jim vysvětlit, že přece nemůžou myslet vážně to, co říkají, nebo že je máme rádi a oni nemůžou používat taková hulvátská slova. Pokud někdo říká, že je naším nepřítelem, měli bychom s ním podle toho jednat. Je samozřejmě šlechetné váhat, než někoho označíme za nepřítele, ale jestliže někdo hovoří a jedná jako nepřítel, pochyby musí jít stranou. Je čas mobilizovat.

Liberální demokracie je přece jen dobře připravena bojovat proti vnitřním nepřátelům pomocí zákona. Je třeba uplatňovat zákony proti podněcování k násilí, stíhat spiknutí, odhalit zrádce. Zkušenost 20. století dává najevo, že tváří v tvář skutečným nepřátelům musí liberální společnosti prosadit právní řád, i kdyby se důsledky měly jevit jako kruté a ,,neliberální."

Co platí pro vnitřní nepřátele, musí platit i pro nepřátele vnější. Liberální státy by neměly okolnímu světu vemlouvat svůj způsob života a měly by respektovat nebo alespoň tolerovat to, že jiní lidé žijí podle norem, s nimiž my nesouhlasíme. Liberální státy by ovšem neměly váhat s uplatněním mezinárodního práva při jednání s ničemnými státy a s těmi, kdo ohrožují globální řád založený na vzájemné toleranci.

Jestliže vyznáváme liberální hodnoty, musíme být připraveni je hájit - slovy Malcolma X - ,,všemi prostředky, jichž je zapotřebí." Zvolené prostředky můžou být občas náporem na naše liberální cítění. Nu ať. Liberalizmus, který vede válku? Má-li liberalizmus přežít, jde možná o jedinou možnost.