PALO ALTO – Nynější finanční krize v Evropě nabízí unikátní aktualizaci Leninova výroku, že nic zemi nedestabilizuje tak jako útěk trhů od její měny. Měnovou unii v dnešní EU nedestabilizuje nic tak jako útěk trhů od svrchovaného dluhu jednoho z jejích členů.

Rozvrat způsobený řeckou dluhovou krizí a obavou z obdobných problémů v Irsku, Portugalsku, Španělsku a Itálii šíří strach ohledně stability evropských bank, světové finanční soustavy, eurozóny i globální ekonomiky. Tyto obavy nedávno zazněly i ze slov německé kancléřky Angely Merkelové, která ještě přidala znepokojení nad tím, zda krizi vůbec přežije euro.

Záchranný balíček ve výši 750 miliard eur (téměř bilion dolarů) od EU, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu zajišťuje na mezinárodních trzích jen krátkou úlevu. Už teď ji střídá střízlivější analýza krize a efektivity reakce na ni.

Zásadní problémy, na něž eurozóna naráží, ovšem finanční sanace nevyřeší; přinejlepším zajistí čas na rozšíření nevyhnutelných bolestivých korekcí rozložených v čase a napříč obyvateli. Přináší ale svá vlastní závažná rizika morálního hazardu a ztráty věrohodnosti a nezávislosti ECB.

Fundamentálním problémem Řecka jsou jeho zbytnělé fiskální závazky, umožněné nízkými výpůjčními náklady po přístupu k euru. Problémy se ale neomezují jen na Řecko – ani výhradně na další země na okraji eurozóny. Fiskální nerozvážnost je široce rozšířená napříč Evropou a velkou částí okolního světa. Kdyby Řecko ze svého dluhu platilo nulové úroky a obnovilo plnou zaměstnanost, jeho fiskální deficit by stále představoval ohromujících 6 % HDP. Jenže daná čísla jsou i jinde podobná, ne-li ještě horší: 8 % v Irsku, 5,6 % ve Španělsku, 6,8 % ve Velké Británii a 7,5 % ve Spojených státech.

Někteří lidé tvrdí, že jediným způsobem jak euro zachránit je navázat na měnovou unii fiskálním svazem. Nabízejí recept na politiky vysokých daní a vysokých sociálních výdajů (a také nemalých schodků), typické pro velké severoevropské země, Německo a Francii. To by ale byla velká chyba. Je zapotřebí zavést mantinely fiskálních politik jednotlivých zemí, nikoli nadnárodní fiskální orgán.

Problémem zamořujícím mnohé vyspělé demokracie, v Evropě i jinde, jsou narůstající vládní výdaje, daně a veřejný dluh, dohromady vážně ohrožující hospodářský růst. MMF v reakci na tento trend naléhá na návrat k předkrizovým poměrům zadlužení k HDP. Jinak mohutné nabobtnání veřejného dluhu v nejvyspělejších ekonomikách natrvalo srazí růst na hlavu přinejmenším o třetinu – což by znamenalo ohromující trvalou stagnaci – a ochromí schopnost vlád bojovat s příští recesí.

Návrat do předkrizové bezpečné zóny ale bude vyžadovat dekádu výrazných primárních rozpočtových přebytků (nezahrnujících splátky úroků), v USA zhruba ve výši 4 %, v eurozóně 3 % (u zadluženějších zemí víc) a v Japonsku 7 %.

Zásadní ponaučení plynoucí z řeckého dluhového fiaska nejsou nijak nová: 1) volení úředníci systematicky ignorují dlouhodobou cenu za zisk krátkodobých přínosů, 2) činy odkládají, dokud k nim nejsou donuceni, 3) vládní politiky nemohou vyzrát na zákony ekonomie, 4) vlády nemohou anulovat zákony aritmetiky a 5) rozpočtová politika není pouhé účetnictví.

Když si vláda půjčí euro (nebo dolar, libru, peso či jüan), zavazuje se, že uhradí budoucí splátky úroku ze současné hodnoty eura a nakonec také splátku jistiny. Tyto peníze musí vzejít z vyšších daní, z narušení reálné hodnoty peněžních zůstatků a vládního dluhu prostřednictvím inflace anebo z otevřené platební neschopnosti a restrukturalizace dluhu. Konečná cena kteréhokoli z těchto postupů je krušná.

Problém se navíc netýká jen veřejného dluhu. Mnohem vyšší poměr zdanění k HDP schodkový problém jen nahradí pomalejším hospodářským růstem. Velké vyspělé země s nejvyššími daněmi v posledních desetiletích rostly nejpomaleji. Ekonomiky charakteristické vyššími daněmi ani neměly nižší rozpočtové deficity než USA, kde jsou daně nižší. Vyšší daně jen umožnily vyšší útraty.

Vyřeší tyto problémy nový Pakt stability a růstu, kdy členové eurozóny budou posuzovat fiskální politiky svých kolegů? Mimo ekonomiky silně závislé na programech MMF měly konzultace a hodnocení MMF doposud malý vliv. Občané ani domácí politici nedelegují své politiky na sousedy ani mezinárodní organizace, pokud je k tomu nenutí přísné závazky přijaté při emisi dluhopisu.

Takže by bylo mnohem lepší, kdyby každá země zavedla seriózní zákonné meze rozpočtových pravomocí zákonodárců. Restrikce u rozpočtových deficitů jsou začátek a samy nestačí. Hlavním původcem systémového ekonomického rizika na národní i globální úrovni se stalo nesmírné rozrůstání sociálního státu a vystřelující veřejné schodky a dluhy. Je tedy zapotřebí souběžně zavést omezení výdajů, daní a zadlužení, aby se předešlo budoucím hospodářským a finančním krizím.

Obdobná pravidla federálního rozpočtování v 80. a 90. letech do jisté míry prospívala USA, ale v roce 1998 se od nich upustilo. Budoucí zákonodárné sbory nelze takovými pravidly zcela svázat, nejsou-li zakotvena v ústavě. Ústavní pravidla o vyrovnaných rozpočtech (platící pro provozní rozpočty, přičemž půjčky na kapitálové výdaje, například výstavbu škol, jsou povolené), jež nalezneme v mnoha státech USA, se celkově osvědčily a Německo se nedávno vydalo tímtéž směrem.

Tato pravidla zahrnují vhodné přechodné bezpečnostní ventily pro období recese a některá vyžadují přehlasování kvalifikovanou většinou. Rozumná pravidla jsou příslibem velkých přínosů, vzhledem k současné dlouhodobé globální krizi v oblasti veřejných financí.

Problém nespočívá v tom, že vládám schází prostředky na výdaje, ale v tom, že vyšší vládní výdaje, daně a zadlužení nahlodávají hospodářský růst a budoucí životní úrovně. Pokud vlády své útraty nezkrotí, budoucnost v tomto duchu se podle všeho rýsuje na obzoru nejen v Evropě, ale všude.