Plnou finanční krizi vyvolává prudký pokles cen velké řady aktiv, které vlastní banky a další finanční instituce nebo jež tvoří finanční rezervy jejich dlužníků. Léčba závisí na tom, který ze tří módů tento pád cen aktiv definuje.

První – a „nejsnazší“ mód – nastává ve chvíli, kdy investoři odmítnou nakupovat za normální ceny ne proto, že si uvědomují podezřelost základních ekonomických ukazatelů, nýbrž že se obávají, že ostatní propadnou panice, což všechny donutí prodávat za směšně nízké ceny. Léčbou na tento mód – tedy na krizi likvidity způsobenou poklesem důvěry ve finanční systém – je zajištění, aby banky a další finanční instituce s hotovostními závazky mohly navyšovat, co potřebují, prostřednictvím půjček od jiných bank a finančních institucí, případně od centrálních bank.

Toto pravidlo formuloval před více než sto lety Walter Bagehot: uklidnění trhů vyžaduje, aby centrální banky půjčovaly za sankční sazbu všem institucím v tísni, které by za normálních okolností byly s to poskytnout rozumné záruky. Jakmile budou mít všichni jistotu, že bez ohledu na paniku ostatních se finanční instituce nebudou muset se ztrátou zbavovat nelikvidních aktiv, panika opadne. Sankční sazba pak zajišťuje, aby finanční instituce nemohly profitovat z investičního chování, které vedlo k jejich nelikviditě – a stimuluje instituce, aby se napříště měly před touto eventualitou náležitě na pozoru.

Ve druhém módu ceny aktiv klesají, protože si investoři uvědomují, že nikdy neměly být tak vysoko, případně proto, že budoucí růst produktivity bude pravděpodobně nižší a úrokové sazby vyšší. V obou případech nejsou stávající ceny aktiv nadále zaručeny.

Tento typ krize nelze vyřešit pouhým zajištěním, aby si solventní dlužníci mohli půjčovat – problémem totiž je, že banky za převládajících úrokových sazeb solventní nejsou . Banky jsou totiž instituce s relativně malou kapitálovou základnou, které investují svěřené peníze, takže i poměrně nízký pokles cen aktiv, které drží ony nebo jejich dlužníci, může způsobit neschopnost vyplácet peníze vkladatelům, a to bez ohledu na délku procesu vyrovnání.

Aplikace Bagehotova pravidla by byla v tomto případě nesprávná. Problémem není nelikvidita, nýbrž nesolventnost při převládajících úrokových sazbách. Pokud však centrální banka sníží úrokové sazby a věrohodně se zaváže ponechat je do budoucna nízké, ceny aktiv se zvýší. Při nízkých úrokových sazbách tak problém vymizí, zatímco uplatnění Bagehotova pravidla – s vysokými sazbami půjček bankám – by situaci ještě zhoršilo.

Lehkovážná monetární politika může samozřejmě vyvolat inflaci – a neschopnost „potrestat“ finanční instituce, které v minulosti projevily špatný úsudek, může vést k ještě větším problémům tohoto druhu v budoucnu. Pokud je však stupeň nesolventnosti natolik nízký, že i poměrně malé monetární ulehčení může zabránit velké depresi a masové nezaměstnanosti, je to dobré řešení pro nedokonalý svět.

Třetí mód se podobá druhému: prasknutí bubliny nebo špatná zpráva o budoucí produktivitě či úrokových sazbách způsobí pád cen aktiv. Tento pád je však rozsáhlejší. Ani zmírnění monetární politiky tento druh krize nevyřeší, protože ani přiměřeně nižší úrokové sazby nedokážou zvednout ceny aktiv natolik, aby navrátily finanční systém k solventnosti.

Když něco takového nastane, mají vlády dvě možnosti. Za prvé mohou porouchaný finanční systém jednoduše znárodnit a ponechat vyřešení situace na ministerstvu financí – a co nejrychleji reprivatizovat fungující a solventní části. Z dlouhodobého hlediska není vláda nejlepší formou organizace finančního systému, a ani krátkodobě není příliš dobrá. Je to pouze nejlepší organizace, která je v danou chvíli k dispozici.

Druhou možností je jednoduše inflace. Ano, finanční systém je nesolventní, ale má nominální závazky a buďto on, nebo jeho dlužníci disponují reálnými aktivy. Pokud tedy vytiskneme dost peněz a dostatečně zvedneme cenovou hladinu, problém nesolventnosti vymizí bez rizik, která by přinesl vstup vlády do investičního a komerčního bankovnictví.

Inflace může být krutá a vyvolat mohutné nespravedlivé přerozdělování majetku a přinejmenším dočasné snížení schopnosti cenového systému řídit alokaci zdrojů. I to je však téměř jistě lepší než deprese.

Federální rezervní systém Spojených států (Fed) se od konce léta pokouší zvládnout plíživou finanční krizi vyvolanou splasknutím bubliny na americkém trhu bydlení. Zpočátku předpokládal, že má před sebou krizi prvního módu – pouhou krizi likvidity – a že základní léčbou bude zajištění likvidity v podstatě solventních institucí.

V posledních dvou měsících však Fed přesunul pozornost k politice zaměřené na řešení krize druhého módu – k podstatnějšímu monetárnímu uvolnění, a to navzdory rizikům vyšší inflace, dalšího morálního hazardování a nespravedlivého přerozdělování příjmů. Jak nedávno uvedl viceprezident Fedu Don Kohn: „Neměli bychom držet ekonomiku jako rukojmí jen proto, abychom dali lekci malému segmentu populace.“

Zatím žádný politik nezvažuje možnost, že by se z finanční krize nakonec mohla vyklubat krize třetího módu.