Rok 2008 bude rokem Číny. Olympijské hry – nepochybně dokonale zorganizované, bez jediného protestujícího, bezdomovce, náboženského disidenta či jiného kazisporta na dohled – pravděpodobně pozvednou čínskou globální prestiž. Zatímco americká ekonomika je stahována do bažiny nedobytných dluhů za nemovitosti, Čína bude nadále vzkvétat. Díky vzrušujícím novým budovám projektovaným nejvěhlasnějšími architekty světa budou Peking a Šanghaj vypadat jako vzory modernosti jedenadvacátého století. V každoročních seznamech nejbohatších lidí světa přibude Číňanů. A čínští umělci budou na mezinárodních aukcích dosahovat cen, o nichž se ostatním může jen zdát.

Vycouvat z pokraje bídy a krvavé tyranie během jedné generace je obrovský výkon a patří se vzdát za to Číně poctu. Úspěch Číny je ale také nejvážnější výzvou, jíž od vzestupu fašismu ve 30. letech 20. století čelí liberální demokracie.

Není to tím, že by Čína představovala vojenskou hrozbu: válka se Spojenými státy, ba i s Japonskem je jen fantazií v představách několika ultranacionalistických pomatenců a paranoiků. Bez ohledu na dopady na životní prostředí boduje čínský politicko-ekonomický model a v oblasti idejí vypadá jako přitažlivá alternativa k liberálně demokratickému kapitalismu.

A skutečně to alternativa je. V rozporu s tvrzeními některých učenců se čínský kapitalismus nepodobá evropskému kapitalismu devatenáctého století. Pravda, evropská dělnická třída, nemluvě o ženách, před 200 lety neměla volební právo. Ale i během nejbezcitnějších fází západního kapitalismu se občanská společnost v Evropě a USA skládala z rozsáhlé sítě organizací nezávislých na státu – církví, klubů, stran, společností a sdružení, do nichž měly přístup všechny společenské třídy.

V Číně naproti tomu jednotlivci sice od zániku maoismu získali zpět mnohé osobní svobody, ale volně organizovat nemohou nic, nad čímž by neměla dohled komunistická strana. Navzdory ideologickému krachu komunismu se v tomto ohledu Čína nezměnila.

Čínský model se někdy popisuje tradičními pojmy, jako by moderní čínská politika byla aktualizovanou verzí konfucianismu. Avšak společnost, kde se honba elit za penězi klade nad všechna ostatní lidská snažení, je na hony vzdálena každé formě konfucianismu, která kdy mohla v minulosti existovat.

Není však snadné se přít s úspěchem. Jestliže rostoucí bohatství Číny něco pohřbilo, pak tedy útěšnou představu, že kapitalismus a růst prosperující buržoazie nevyhnutelně povedou k liberální demokracii. Je to naopak právě střední třída, uplacená sliby navždy rostoucích hmotných zisků, kdo doufá, že se jí zdaří současný politický řád zachovat. Jde sice snad o faustovský obchod – blahobyt za politickou poslušnost –, ale zatím to funguje.

Čínský model se nezamlouvá jen novým elitám v pobřežních oblastech země, ale má i globální přitažlivost. Milují jej afričtí diktátoři, ba diktátoři všude na světě, vykračující si po přepychových rudých běhounech, které před nimi v Pekingu rozvíjejí. Nejedná se totiž o model západní a Číňané nikomu nedávají kázání o demokracii. Jde také o zdroj obrovských finančních částek, z nichž většina skončí v kapsách tyranů. Poněvadž Čína je důkazem, že autoritářství se může dařit, stala se příkladem pro autokraty po celém světě, od Moskvy po Dubaj a od Islámábádu po Chartúm.

Půvab Číny sílí i v západním světě. Do země proudí podnikatelé, mediální magnáti i architekti. Existuje snad lepší místo pro podnikání, stavbu stadionů a mrakodrapů či prodej informačních technologií a mediálních společností než země bez nezávislých odborových svazů či jakékoli formy organizovaného protestu, který by mohl snižovat zisky? Obavy o lidská či občanská práva se přitom očerňují jako zastaralé nebo jako nestoudný projev západního imperialismu.

Má to všechno ale háček. Žádná ekonomika neroste týmž tempem napořád. Dochází ke krizím. Co když se dohoda uzavřená mezi čínskými středními třídami a státem jedné strany v důsledku pauzy, či dokonce překážky v dostizích za materiálním bohatstvím rozloží?

V minulosti už k tomu došlo. V některých ohledech je čínskému modelu nejbližší Německo devatenáctého století, s jeho průmyslovou silou, kultivovanou, ale politicky vykastrovanou střední třídou a sklonem k výbojnému nacionalismu. Právě nacionalismus se projevil jako zkázonosný, když ekonomika narazila, a hrozilo, že sociální bouře podrazí nohy politickému řádu.

Totéž se může přihodit v Číně, kde národní hrdost neustále vrávorá na hraně agresivity vůči Japonsku, Tchaj-wanu a nakonec i Západu. Kdyby čínská ekonomika klopýtla, tamní bojovný nacionalismus by také mohl projevit svou smrtící sílu.

To by nebylo v zájmu vůbec nikoho, takže bychom Číně měli přát vše dobré v roce 2008 a zároveň věnovat zamyšlení všem disidentům, demokratům a svobodomyslným lidem, již strádají v pracovních táborech a věznicích. Je třeba doufat, že se dožijí dne, kdy i Číňané budou svobodným národem. Jde sice asi o vzdálený sen, ale podstatou Nového roku je právě snění.