CAMBRIDGE – Evropa už stejně trpí, tak proč nenasypat do ran trochu soli? Tak zřejmě uvažuje Evropská komise, když navrhuje zavedení daně z finančních transakcí (FTT) – jde o zatím poslední reakci komise na hnisající problémy evropského růstu a financí.

Emoční lákavost daně uvalené na všechny finanční transakce je nesporná. Běžní Evropané musí platit daň z přidané hodnoty z většiny zboží a služeb, které si koupí – proč tedy nezdanit také nákupy akcií, dluhopisů a všech možných derivátů? Taková daň bezpochyby zasáhne zámožné jednotlivce a finanční firmy daleko více než kohokoliv jiného a kromě toho přinese hromadu příjmů.

Evropská komise skutečně odhaduje, že navrhovaná daň ve výši pouhých 0,1% na obchody s akciemi a dluhopisy a 0,01% na deriváty vynese více než 50 miliard eur ročně. A návdavkem FTT omezí destabilizující spekulace na finančních trzích.

Kéž by to bylo tak jednoduché. Zdanění zisků a bonusů finančních společností by se samozřejmě mělo upravit tak, aby se více podobalo zdanění jiných ekonomických činností. Nadměrnému investování s vypůjčenými penězi je třeba přitáhnout otěže. Návrat na úroveň makroekonomické a finanční stability, jaká existovala před rokem 2007, by podpořil růst. Jakkoliv je však FTT mazlíčkem čelních liberálních ekonomických komentátorů i robinhoodovských nevládních organizací, bohužel představuje mimořádně pomýlený přístup k dosažení těchto chvályhodných cílů.

Pravdou je, že velcí myslitelé, jako byli John Maynard Keynes nebo zesnulý nositel Nobelovy ceny James Tobin, přicházeli s různými nápady na zdanění finančních transakcí coby způsobu, jak redukovat ekonomickou volatilitu. (Tobinova daň se vztahovala konkrétně na obchod s valutami.) Od té doby si však tato myšlenka získala velkou pozornost mnoha ekonomických badatelů a upřímně řečeno lze jen těžko prohlásit, že ji výsledky jejich výzkumu podporují.

Podobné daně bezpochyby snižují likviditu na finančních trzích. A při menším počtu obchodů se snižuje také informační hodnota ceny. Teoretické výsledky ani výsledky simulací přitom nenaznačují žádný patrný pokles volatility. A ačkoliv výběr tak velkého objemu peněz při tak nízké daňové sazbě vypadá skvěle, snižující se objem obchodů by výrazně omezil daňovou základnu. V důsledku toho by byl konečný daňový výnos pravděpodobně zklamáním, jak zjistilo před dvaceti lety Švédsko, když se rovněž pokusilo zdanit finanční transakce.

Ještě horší je, že daňová zátěž by se dlouhodobě přesunula jinam. Vyšší daně z transakcí zvyšují kapitálové náklady, což v konečném důsledku snižuje objem investic. A při nižším základním jmění firem by měla jejich výkonnost klesající tendenci, což by snížilo vládní příjmy a ukrojilo značný díl z přímého výnosu daně. Mzdy by dlouhodobě klesly a podstatnou část nákladů by nakonec nesli obyčejní zaměstnanci. V širším kontextu navíc platí, že FTT porušuje obecnou zásadu veřejných financí, podle níž je neefektivní zdaňovat střední články výrobního procesu, zejména pokud jsou vysoce pohyblivé a dokážou pružně reagovat.

Toto vše je dobře známo, přestože prominentní lídři, politici a filantropové tyto skutečnosti raději ignorují. Evropská komise dozajista dostala silné varování od Oddělení fiskálních záležitostí Mezinárodního měnového fondu, jehož ekonomové důkladně zdokumentovali klady a zápory FTT. Proč tedy komise s touto myšlenkou přišla?

Nejpřívětivější interpretace zní tak, že komise jednoduše nevěří odhadům a analýzám ekonomů a pokládá FTT za schůdnější, než se běžně připouští (takový scénář dává vzpomenout na někdejší debatu kolem vytvoření eura). Pravdou je, že vlády latinskoamerických států, zejména pak brazilské úřady dokázaly vytěžit z daní na bankovní výběry (což je jakási hrubá verze FTT) vyšší příjmy, než většina analytiků pokládala za možné. Dlouhodobá růstová bilance Latinské Ameriky je na druhé straně asi sotva dobrou reklamou na tento přístup a po zohlednění ztracených daňových výnosů v důsledku nižšího HDP by byl fiskální výsledek bezpochyby ještě o něco méně působivý.

Stejně tak je možné, že Evropané dospěli k závěru, že politické výhody FTT mají větší váhu než její ekonomické slabiny. Koneckonců lze jistě argumentovat tím, že FTT je pro veřejnost takovým instinktivním lákadlem, že ji nedokážou blokovat ani politicky silné finanční zájmy. Člověk by tuto myšlenku téměř přijal za svou, kdyby ovšem tato daň nebyla dlouhodobě tak kontraproduktivní, že není vůbec jasné, zda by její zavedení bylo lepší než nic.

Existují i cyničtější výklady motivů Evropské komise. Možná si příslušní činitelé všimli, že prakticky všechno je už v Evropě silně zdaněno. Místo aby tedy financovali instituce Evropské unie prostřednictvím vyšších výběrů z již existujících daňových základen, usilují raději o shodu v otázce nových příjmových zdrojů. Anebo si možná komise uvědomuje, že FTT bude kvůli sporům uvnitř Evropy mrtvě narozeným dítětem, a jednoduše si přeje vytřískat z tohoto nesmírně populárního návrhu politický kapitál.

Když v roce 2008 plnou silou vypukla finanční krize, prohlásil bývalý šéf amerického Federálního rezervního systému Paul Volcker, že jedinou smysluplnou finanční inovací za posledních několik desítek let byl bankomat. A oscarový dokument Finanční krize (Inside Job)právem poukazuje na skutečnost, že žádný z lidí, jejichž jiné, méně užitečné inovace pomohly vyvolat finanční krizi – tedy politici, finančníci a mnoho dalších osob –, za to nezaplatil žádnou skutečnou cenu.

Stručně řečeno existuje dostatek důvodů mít na finančníky zlost a metody jejich fungování je skutečně nutné změnit. Daň z finančních transakcí však navzdory vznešenému intelektuálnímu původu není na problémy Evropy – ani světa – správným řešením.