CAMBRIDGE – Globální ekonomika je jako splašený vlak, který sice zpomaluje, ale ne dost rychle. Právě to na nás křičí mimořádné zvýšení cen ropy, kovů a potravin. Působivý a historicky významný globální ekonomický rozkvět uplynulých šesti let zanedlouho narazí do zdi. Nikdo, určitě ne v Asii či ve Spojených státech, není bohužel podle všeho ochotný zatnout zuby a pomoci navrhnout potřebný koordinovaný ústup k setrvalému růstu pod úrovní trendu, nezbytný k tomu, aby nové dodávky komodit a alternativy dokázaly dohnat poptávku.

Vlády se naopak zuby nehty drží snahy neudržitelnou konjunkturu prodlužovat, a tak ženou komoditní ceny ještě výš a zesilují riziko ekonomické a finanční šlamastyky, jaká se přihodí jednou za život. To vše nemusí skončit děsivě, ale tvůrci politik ve většině regionů musí začít pořádně šlapat na brzdu, ne na plyn.

V roce prezidentských voleb v USA vůdčího ducha nehledejte. Právě naopak, americká vláda rozdává šeky na daňové úlevy, aby Američané nakupovali až do zhroucení, a kongres debatuje o tom, že půjde ještě dál.

Ani na rozvíjejících trzích se nerozhlížejte. V zoufalé snaze udržet si politickou a ekonomickou hybnost podnikla většina těchto zemí širokou škálu opatření, která mají zabránit, aby jejich ekonomiky pocítily plný nápor zvýšení cen komodit. Vyšší komoditní ceny se tak zakusují do fiskálních chráničů, místo aby snižovaly poptávku.

Udivuje mě, že si tolik ekonomických učenců podle všeho myslí, že řešením pro všechny vlády, bohaté i chudé, je rozdávat ještě více šeků a dotací, aby boom vytrval. Keynesiánské stimulační politiky by mohly pomoci přinést jistou úlevu jednotlivým zemím působícím v izolaci. Pokud se ale snaží povzbudit spotřebu všechny země zároveň, nemůže to fungovat.

Všeobecný nárůst globální poptávky se jednoduše přelije do vyšších komoditních cen, což bude mít na spotřebu stěží nějaký kladný účinek. Není to zřejmé? Jistě, v USA ještě trvá finanční krize, ale podněcování inflace je neuvěřitelně nečestný a neefektivní způsob jak se s ní vypořádat.

Někteří centrální bankéři nám říkají, abychom se nestrachovali, že budou mnohem ukázněnější, než byly centrální banky v 70. letech minulého století, kdy svět čelil podobnému vystřelení cen komodit. Tentokrát je ovšem situace jiná. Nesnáz s cenami komodit se k nám vplížila navzdory význačným institucionálním reformám v rozhodování o makroekonomických politikách po celém světě.

Historicky významné obohacování světových pracovních sil přílivem nováčků toužících po západních standardech spotřeby žene ručičku na tachometru globálního růstu za hranici bezpečnosti. Na meze zdrojů komodit, jimž jsme podle dřívějších očekávání měli čelit až v polovině jedenadvacátého století, proto narážíme už teď.

Moment, řeknete si. Proč se naše báječně flexibilní trhy nedokáží s těmito ranami vypořádat? Cožpak vysoké ceny nepřimějí lidi na spotřebě šetřit a hledat nové zdroje nabídky?

Ano, právě to se nakonec v oblasti nabídky energií v 80. letech stalo. Tento proces ale chce čas a kvůli stoupající váze relativně nepružných ekonomik rozvíjejících se trhů v globální spotřebě budou zřejmě úpravy trvat ještě déle než před několika desítkami let. Dvě třetiny růstu celosvětové poptávky po ropě v posledních letech tvoří vývozci ropy a Čína.

Spotřebitelé v bohatých zemích na vyšší ceny energií reagují a je to ku prospěchu. V New Yorku například za posledních šest měsíců došlo k úbytku až 5% soukromých automobilů, které vjíždějí do města. Polevily dopravní kolapsy a dnes je téměř možné se po městě pohybovat autem.

Jinde je ale reakce pomalejší. Rozhodně není nijak snazší jezdit autem v místech, jako je São Paulo, Dubaj nebo Šanghaj. Z řady důvodů, které se váží hlavně k vládním intervencím, lze jen nemnoho ekonomik rozvíjejících se trhů zařadit do kategorie zemí s pružnou poptávkou po zdrojích, takže strmá zvýšení komoditních cen tu na poptávku nemají právě velký vliv.

Centrální bankéři, kteří nám říkají, abychom se neobávali inflace, poukazují na relativní stabilitu mezd. Expanze se obvykle začínají hroutit, když pracovní síla chybí nebo je příliš drahá. Současný rozmach je ale neobvyklý tím, že vzhledem k okolnostem, jež jsou (v moderní éře) ojedinělé, meze pracovních sil problém nepředstavují. Právě naopak, výkonných globálních pracovních sil neustále přibývá.

Ne, ceny komodit jsou tentokrát primárním omezením, nikoli až druhotným problémem jako v minulosti. Právě proto komoditní ceny neustále porostou, dokud světový růst nezpomalí natolik, aby poptávku mohla dohnat nová nabídka a nové možnosti úspor.

Současná globální ekonomika připomínající vlak uhánějící bez strojvůdce má všechny rysy zárodku obří krize – finanční, politické i ekonomické. Najdou tvůrci politik způsob, jak zajistit potřebnou mezinárodní koordinaci? V prvé řadě je třeba provést správnou diagnózu. Svět jako celek potřebuje přísnější měnovou a fiskální politiku. Je na čase začít tento splašený vlak brzdit, než bude pozdě.