Války v Libanonu a Gaze představují vážné ohrožení demokratických reforem v jižním Středomoří. Oba konflikty totiž krutě trestají právě ty národy, které v regionu zorganizovaly zcela svobodné a spravedlivé volby, a zároveň nahlodávají legitimitu izraelské demokracie.

V průběhu loňské „cedrové revoluce“ byl Libanon vydáván za dosud nejlepší příklad demokratizace v arabském světě. Nadšení, s nímž mezinárodní společenství tyto změny vítalo, se dnes zdá téměř zapomenuto, což platí i o nedávných volbách v Palestině – které se rovněž uskutečnily na základě dlouhotrvající mezinárodní poptávky.

Tím se do okolí vysílá zřejmý signál: je lepší, když budou Izrael jakožto jediný právní stát v regionu obklopovat autoritářské režimy, poněvadž politická rozhodnutí jsou u nich předvídatelnější než u demokratických zemí, kde se mohou k moci dostat islamisté. To se stalo v Palestině a mohlo by se to docela dobře stát i v Egyptě, pokud by se tam uskutečnily svobodné a spravedlivé volby. Arabské nacionalistické vlády v důsledku toho cítí, že mají právo bránit vážným politickým reformám a že je ospravedlnitelné, když potlačují veškerou domácí opozici, zejména pak sílící islamistická hnutí.

Dnes by však mělo být každému jasné, že demokratizace v jižním Středomoří nemůže islamistická hnutí obejít a že úspěch tohoto procesu závisí do značné míry na otázce, nakolik se podaří zajistit jejich plné začlenění do politického spektra.

To pochopitelně předpokládá, že se tato hnutí zřeknou násilí jako prostředku dosažení moci. Represe politického islámu nebo pokusy „vymazat“ islamisty vojenskou cestou zcela bez ohledu na národní politické procesy (nemluvě o lidských životech) nejsou odpovědí, protože tyto kroky nepřesvědčí voliče, aby se od islamistických hnutí odvrátili. Snahy reformátorských vlád v regionu začlenit tato hnutí do veřejné sféry však utrpěly těžkou ránu.

Demokracie již dávno vědí, že extrémní a nerozlišující trest – který už z podstaty postihuje přítele i protivníka, válečníka i civilistu – je hrubým porušením mezinárodního práva, jak ostatně uvedla i vysoká komisařka OSN pro lidská práva Louise Arbourová. A vědí také, že podobné kroky podněcují radikalismus, což vede právě k oněm tragickým důsledkům, které jsou dnes až příliš dobře známé.

Hizballáh je koneckonců dítětem libanonského odporu vůči invazi Izraele z roku 1982, které se nyní pokouší znovu prosadit svůj vliv doma i v širším regionu tím, že samo sebe vykresluje jako obhájce arabsko-islámské věci, jmenovitě v Palestině. Jakékoliv posílení jeho moci nutně oslabí Libanon a demokratické síly v oblasti.

Za současnou situaci nesou zčásti vinu i Spojené státy, které se zdráhají opravdu aktivně se zapojit do mírového procesu na Blízkém východě. Za téměř šest let nepřišly USA s žádnou významnou diplomatickou iniciativou na vyřešení palestinské otázky nebo hledání nového přístupu k Sýrii (Izrael stále okupuje Golanské výšiny).

Právě když jsme si navíc začínali myslet, že irácká tragédie všem jasně ukázala omezené možnosti unilateralismu a preventivních vojenských strategií, podporuje Bushova administrativa vojenskou akci Izraele – tentokrát proti zemi, která se bolestně pokouší upevnit demokratické reformy a opětovně potvrdit svou suverenitu ve vztahu k Sýrii.

Bushova nejslibnější iniciativa, totiž podpora demokracie na celém Blízkém východě, již utrpěla ochromující ránu americkou intervencí v Iráku a následnou občanskou válkou v této zemi. Nyní je tento projekt pohřben pod tíhou americké neschopnosti ochránit křehkou demokracii v Libanonu a demokratický experiment v Palestině.

Mdlá reakce Evropské unie na válčení v Gaze a Libanonu zase osciluje mezi projevy pochopení a odsuzováním nepřiměřeného užití síly Izraelem (které finské předsednictví označilo za princip „deset očí za oko“), což prozrazuje její závislost na USA v otázce ukončení násilí. Pokud současný konflikt nepřinutí Evropany hovořit jedním hlasem, dají tím najevo, že se ze zničující nejednotnosti a tím i slabosti, kterou prokázali během války v Iráku, ani trochu nepoučili.

Zapotřebí je zde evropská iniciativa podpořená věrohodným vojenským odstrašením v podobě jednotek z EU, Turecka a arabských zemí, které by byly pod mandátem OSN vyslány do Libanonu a Gazy. Evropa nesmí jen zveřejnit jasný požadavek na okamžité příměří a ukončení syrského a íránského vměšování se do Libanonu, ale poskytnout také prostředky, které by tento krok vynutily, jakož i masivně podpořit obnovu Libanonu. EU by se měla rozhodně postavit za ukončení embarga vůči Palestině a naléhavé vytvoření palestinského státu.

Společná evropská fronta by mohla přesvědčit USA, aby poskytly Libanonu a Palestině dostatek času na konsolidaci svých národně-demokratických procesů, což by izolovalo radikální živly Hamásu a přimělo Hizballáh k rozpuštění své soukromé armády. Americký projekt je v troskách, a věrohodná evropská politika delegitimizace války a podpory demokratizace v evropském sousedství se tak stala nezbytností.