Už celá desetiletí Amerika prostřednictvím demokratických i republikánských prezidentských administrativ naplňuje v oblasti ropné politiky několik přímočarých cílů: udržovat světové ceny ropy na co nejstabilnější úrovni; co nejbezbolestněji omezovat domácí spotřebu ropy; snižovat dle možností závislost na dovozech ze zahraničí; diverzifikovat zdroje ropných importů. Ač se to tak může jevit, žádný z těchto cílů se za Bushovy administrativy nezměnil.

Mnozí pozorovatelé jsou přesvědčeni, že Bush udal nový směr, neboť se zdá, že invaze do Iráku těmto cílům zcela protiřečí. Podstatný nárůst těžby v Iráku prý pravděpodobně zvýší závislost USA na ropě oproti jiným energetickým zdrojům, protože s ohledem na nové zásoby zřejmě klesnou ceny ropy. To bude v důsledku znamenat nárůst závislosti USA na ropných dovozech, zejména ze Středního východu.

Ironií je ovšem to, že USA měly nad iráckým ropným sektorem mnohem větší moc během předválečného programu OSN ,,Ropa za potraviny" (v jehož rámci nikoliv Saddám Husajn, nýbrž OSN určovala úroveň prodejů irácké ropy do zahraničí), než budou mít v budoucím demokratickém Iráku. Kdyby Bushově vládě šlo o trvalé, bezpečné, různorodé a levné dodávky ropy, mohla jednoduše zrušit embargo na Libyi, Írán, Irák a Súdán a ropa by se jen řinula.

Americký zájem o iráckou ropu ovšem nebyl veden ani hospodářskou, ani energetickou politikou. Bushova administrativa pochopila, že irácká ropa je především kritickým geopolitickým aktivem. Kdo ovládá iráckou ropu, ovládá Irák.

Saddámova moc plynula z toho, že ovládal druhé největší světové zásoby ropy. Úlohu, již ropa v jeho moci sehrávala, si velice dobře uvědomoval. Když byl Saddám nucen čelit možnosti invaze a porážky, hrozil zapálením iráckých ropných polí. Značná část následného poškozování a drancování ropných zařízení a ropovodů v zemi odrážela široce rozšířené poznání, že ovládnout ropu znamená ovládnout Irák.

V době, kdy USA plánovaly invazi, stalo se zásadní prioritou zabezpečení ropných polí. Cílem nebylo posílit dodávky ropy ani snížit její ceny pro Američany, nýbrž zbavit Saddáma moci a v posledku ustavit a upevnit novou iráckou vládu.

Budoucnost Iráku přímo závisí na osudu irácké těžby ropy. Avšak kvůli vrtochům ropného průmyslu, obzvláště za takto nestabilních podmínek, je těžké předvídat, nakolik bude v příštích několika letech Bushova vláda schopna naplnit v Iráku své cíle.

Logika věci je prostá. USA musí ropné příjmy použít, aby z amerických daňových plátců sejmuly břemeno financování změny režimu v Iráku. Veškeré plány rekonstrukce spoléhají v dlouhodobém horizontu na schopnost Iráku vyvážet velké objemy ropy. Nedokáže-li Irák ropu zpeněžit, pak prezident Bush nedokáže dostát slibům, jež dal iráckému a americkému lidu a světovému společenství.

Před invazí irácká kapacita těžby ropy dosahovala tří milionů barelů denně. Během lhůty, jíž je zapotřebí k sestavení irácké vlády, nebude Irák schopen těžbu zvýšit na tuto úroveň. Každý nárůst irácké ropné produkce si vyžádá přípravu ložisek k dobývání, tedy velké investice, legitimní parlamentní vládu a politickou stabilitu. Brzké naplnění těchto požadavků neočekává ani Bushova vláda.

Politická stabilita je hlavním předpokladem zvýšení těžební kapacity. Historické zkušenosti z Íránu, Kuvajtu, Ruska, ba i ze samotného Iráku naznačují, že od znovuzavedení politické stability je zapotřebí asi tří let, než kapacita výrazně vzroste a nová, vyšší hladina se udrží.

Irák potřebuje několik let, aby sepsal novou ústavu, vytvořil legitimní demokratickou vládu, sjednal rozdělení příjmů z ropy mezi jednotlivé regiony, zavedl nové investiční zákony a učinil své hospodářství přitažlivým pro cizince. Potřebuje také čas na jednání s mezinárodními ropnými společnostmi a sousedními zeměmi, na provedení technických analýz a studií proveditelnosti a na rekonstrukci, modernizaci a průzkum svých ropných ložisek.

Jako optimistický se tak jeví i tříletý časový rámec, který předpokládá, že během této lhůty skončí okupace a Iráčané sestaví vlastní demokratickou vládu a že bude dosaženo politické stability.

Situace se pochopitelně může vyvíjet úplně jinak. Napětí může přetrvávat celá léta. Nikoho by navíc nemělo překvapit ani to, kdyby i pod demokratickou vládou těžba irácké ropy náhle ustala. Historie naznačuje, že dělnické stávky a obdobné otřesy, jež dokáží těžbu ropy zastavit, jsou větší hrozbou v demokratických než v nedemokratických zemích.

Pokud Irák nedokáže v příštích několika letech svou těžební kapacitu významně zvýšit, stane se to překážkou jak zahraniční, tak energetické politiky USA. Jak budou USA dlouhodobou rekonstrukci Iráku financovat? Kdo zaplatí úsilí o zachování křehké irácké demokracie? Bude okupace pro USA udržitelná, jestliže nebudou schopny zajistit iráckému lidu potraviny, zdravotní péči a další základní služby? Jde o těžké otázky, jež jsou v zásadě nezodpověditelné do doby, než bude v Iráku stabilní, demokratický režim schopný řídit a zaručit nepřerušovaný tok ropných exportů.