LONDÝN – Politici jsou mistry v přehazování zodpovědnosti. Cokoliv se stane dobrého, odráží to jejich výjimečný talent a úsilí; cokoliv se stane špatného, může za to někdo jiný či něco jiného.

Ekonomie je pro tuto strategii klasickým oborem. Tři roky poté, co se globální ekonomika bezmála zhroutila, se chatrné zotavení ve většině rozvinutých zemí již téměř vyčerpalo a hospodářská ochablost těchto ekonomik s sebou stáhne i zbytek. Experti žehrají na „recesi s dvojitým dnem“, ale v některých zemích první pokles nikdy neskončil: řecký HDP klesá už tři roky.

Když požádáme politiky, aby tyto žalostné výsledky vysvětlili, jednohlasně odpovědí: „My za to nemůžeme.“ A pak stále dokola opakují, že zotavení ztroskotalo kvůli krizi v eurozóně. Tím však celý problém stavějí na hlavu. Krize v eurozóně nevykolejila zotavení, ale je výsledkem absence zotavení. Je to přirozený, předvídatelný a také (mnohými) předvídaný výsledek záměrné politiky stlačování agregátní poptávky v čelních evropských zemích.

Tato politika musela zákonitě vyvolat finanční krizi, protože zanechala vládám a bankám vyčerpaná aktiva a větší dluhy. Navzdory úspornému programu se předpověď britského strukturálního schodku pro letošní rok zvýšila ze 6,5% na 8% – což si vyžádá dodatečné škrty ve výši 22 miliard liber (34,6 miliard dolarů) ročně. Premiér David Cameron a ministr financí George Osborne to přičítají krizi v eurozóně; ve skutečnosti je však na vině jejich vlastní ekonomická negramotnost.

Bohužel pro nás všechny se dnes toto vysvětlení opakuje stále dokola. Deprese, recese, kontrakce – nazývejte je, jak chcete – nastávají proto, že soukromý sektor utrácí méně, než utrácel dříve. To znamená, že jeho příjem klesá, poněvadž výdaj jedné firmy či domácnosti je příjmem jiné.

Za této situace se vládní schodky přirozeně zvyšují, neboť daňové výnosy klesají a výdaje na pojištění v nezaměstnanosti a další dávky stoupají. Tyto „automatické stabilizátory“ vyplňují část výdajového propadu v soukromém sektoru.

Začne-li však vláda snižovat vlastní schodek dříve, než se výdaje soukromého sektoru zotaví, bude čistým výsledkem další pokles celkových výdajů a tím i celkového příjmu, což způsobí prohloubení, nikoliv snížení vládního schodku. Jistě, pokud vláda zastaví výdaje úplně, schodky nakonec klesnou na nulu. Lidé mezitím zemřou hlady, ale rozpočet bude vyrovnaný.

Taková je bláznivá logika současné hospodářské politiky ve velké části Evropy (i jinde). Samozřejmě nebude dovedena až do hořkého konce. Příliš mnoho se však během jejího uskutečňování zničí – banky, měnový systém, sociální soudržnost, legitimita politického režimu. Naši vedoucí představitelé jsou možná intelektuálně slabší, ale nejsou to sebevrazi. Snižování schodku bude nakonec uloženo k ledu – buďto otevřeně, jak bych si to představoval já, anebo kradmo, jak to dělávají politici. Ve Velké Británii se už dnes mluví o „Plánu A+“.

Lidem, kteří chápou potřebu takovéto růstové strategie, ale zároveň chtějí pomoci svým kamarádům, se líbí představa daňových škrtů – zejména pro bohaté. To sice vysekává díru do současných plánů na snížení deficitu, ale bude-li vláda seškrtávat výdaje i nadále, má to tu výhodu (z hlediska konzervativce), že se tím postupně omezí role státu.

Pomineme-li otázky spravedlnosti, je snižování nejvyšších daňových sazeb méně spolehlivým způsobem, jak rozproudit výdaje, protože bohatí mají vyšší sklon k úsporám. Přejeme-li si, aby se peníze utrácely a stimulovaly ekonomiku, mělo by se snižování daní zaměřit konkrétně na chudé.

Vůbec nejlepší možností však je, aby vláda utrácela peníze sama. Vlády to mohou dělat i ve shodě se střednědobým plánem snižování deficitu, budou-li ve svých rozpočtech důsledně rozlišovat mezi běžným a kapitálovým účtem. Běžný účet pokrývá výdaje na služby a netrvanlivé zboží, které nevytvářejí žádná aktiva. Kapitálový účet je určen na nákup nebo budování trvalých aktiv, která přinášejí potenciální budoucí výnos. První zatěžuje zdanění, druhý nikoliv.

Jsou-li dnešní účetní pravidla příliš necitlivá na takovéto rozlišování, mohly by se investice svěřit samostatné instituci – jakési národní investiční bance kapitalizované vládou. Ta by si půjčovala od soukromého sektoru a investovala do infrastruktury, bydlení a „ozelenění“ ekonomiky. Tím by současně kompenzovala propad poptávky a zlepšovala dlouhodobé růstové vyhlídky ekonomiky. Existují signály, že oficiální činitelé ve Velké Británii a Spojených státech se začínají tímto směrem vydávat.

A pokud nic nezabere, přijde čas zaplavit zemi tím, čemu Milton Friedman říkal „peníze z vrtulníku“ – tedy přesunout kupní sílu přímo do kapes lidí poskytnutím výdajového kuponu s omezenou platností každé domácnosti. Přinejmenším by to udrželo ekonomiku nad vodou, než vláda vypracuje dlouhodobější investiční program.

Bylo by lepší, kdyby se na takových plánech dokázaly shodnout všechny státy skupiny G-20, jak se nakrátko stalo během koordinovaného stimulu v dubnu 2009. Pokud ne, měly by o ně skupiny zemí usilovat samostatně.

Evropská unie zoufale potřebuje růstovou strategii. Její současná sanační schémata pouze pomáhají zemím jako Řecko a Itálie půjčovat si levně peníze tváří v tvář nebetyčně vysokým tržním sazbám, přičemž tvrdošíjnost, s níž tato schémata trvají na výraznějším snížení rozpočtového schodku ve zmíněných zemích, ještě více srazí kupní sílu v Evropě. Vlády přijímající pomoc budou muset seškrtat výdaje; banky budou muset vykázat rozsáhlé ztráty.

Dlouhodobě je nutno přiznat, že eurozóna byla nezdařený experiment. Měla by se ustavit znovu s mnohem menším počtem členů a přijímat pouze země, které nevykazují trvalé schodky běžného účtu. Všechny ostatní návrhy na záchranu eurozóny v její současné podobě – centrální ministerstvo financí, měnový úřad, který bude dělat víc než jen bojovat s inflací, fiskální harmonizace, nová smlouva – jsou jen politickým bláhovým snem.