Od teroristických útoků na New York a Washington ze září 2001 uplynulo pět let, ale zdá se, že se političtí představitelé jen velmi málo poučili, jak teroristické buňky operují a kde mají slabiny. Bushova administrativa stále používá frázi „válka s terorismem“ a chová se, jako by to skutečně byla válka – obyčejná válka, kde jedna vláda bojuje s druhou. Po pěti letech vojenského snažení však strategie cílené na jednotného agresora pouze zhoršily situaci. Přišel čas pochopit zatím nepoznaný, nově se rodící model konfliktu.

Ve snaze učinit „válečné“ paradigma přiléhavým hovoří Bushova administrativa o al-Káidě jako o centrálně řízeném nepříteli. Ve skutečnosti však neexistuje žádný hlavní plánovač nebo sponzor teroristických aktivit. Útoky v Madridu, Londýně a na Bali, stejně jako několik zmařených operací ve Spojených státech a v Británii byly vesměs charakterizovány roztroušenou organizací. Nezávisle zosnovaná spiknutí využívala ad hoc prostředky, často uvnitř cílové země.

Tyto malé operace zároveň postrádaly společnou vnitřní osnovu. Motivace teroristů se liší buňku od buňky, ba dokonce osobu od osoby. Někteří jednotlivci se mohou na operacích podílet kvůli zisku a moci nebo z politických a náboženských důvodů, zatímco jiní se jich účastní z nenávisti nebo kvůli vzrušení. Mezi jednotlivými stupni organizační struktury nebo i mezi buňkami navzájem navíc existují obrovské rozdíly co do rizika, odměn a závazných pravidel. Konvenční vojenské modely jsou uzpůsobeny k tomu, aby usekávaly hlavu něčemu, co v tomto případě žádnou hlavu nemá.

Charakteristika této nové struktury již byla zkoumána ve velmi odlišném kontextu. Terorismus je jakousi násilnou verzí „agilního virtuálního podniku“. Virtuálním podnikem je přitom jakákoliv malá skupina, která se sama uspořádá v organizaci natolik velkou, aby dosáhla kolektivního záměru.

Virtuální podniky jsou nezvykle novátorské a v podnikatelském sektoru je to dost možná jediný systém, který dokáže kvalitně vyrobit jednorázový produkt. Dobře patrný příklad existuje již dnes ve filmovém průmyslu. Upřímně řečeno jde pravděpodobně o komerční model budoucnosti.

Výhody virtuálních podniků pramení z jejich lehkosti, která má přednost před stabilitou. Převážná část ceny jakéhokoliv produktu v současnosti podporuje obří a neefektivní organizaci, která tento produkt smontovala. Téměř veškerá tvůrčí činnost a řešení problémů se odehrávají v malých firmách a poté jsou „integrovány“ megakorporacemi, které mají nákladnou a zranitelnou infrastrukturu a ponechávají si většinu zisku.

Tento model představuje současnou základnu podnikatelského světa, stejně jako je centralizace oblíbenou obrannou strategií. Když si koupíte automobil vyrobený firmou General Motors, pak 80 centů z každého dolaru připadne firmě GM, která v převážné míře jen řídí sama sebe. Malí dodavatelé vám fakticky poskytnou 80% hodnoty a inovací, avšak obdrží za to jen 20% odměny.

Rozsáhlý výzkum alternativních modelů paradoxně financovalo americké ministerstvo obrany, které si jako největší světový kupec komplexních technologií přálo lepší, levnější a více na míru střižené produkty. Výzkum si všímal podmínek a podnětů potřebných k tomu, aby snáze vznikaly malé přizpůsobivé skupinky, které by získaly možnost chovat se jako velké společnosti. Výzkumný program byl bohužel zrušen dříve, než se jeho závěry mohly uplatnit v podnikatelském světě – téměř jistě proto, že ohrožoval velké firmy.

Často se zapomíná, že se americký ministr obrany Donald Rumsfeld vrátil z příjemného důchodu, aby reorganizoval americkou armádu v menší a agilnější sílu, která bude využívat některé z těchto postřehů. Naplánování invaze do Iráku, u níž Rumsfeld prosazoval použití menšího počtu vojáků, než se doporučuje, svědčí o špatném pochopení distribuovaných systémů. Jednotky sice byly rozmístěny k pružnému vstupu a opětovnému stažení, avšak Bushova administrativa je nakonec použila ke staromódní okupaci.

Teroristé využívají modelů distribuovaných operací lépe. V muslimském světě se objevují desítky textů o džihádistických strategických studiích. Na Západě je nejznámější kniha Management surovosti , avšak pouze proto, že byla přeložena a zpřístupněna veřejnosti.

Tyto knihy (a trendy, které naznačují) jsou stále méně dogmatické a stále důmyslněji si osvojují moderní metody řízení. Autoři při jejich psaní dozajista zkoumali i mladý obor řízení virtuálního podniku: jak udržovat a podporovat buňky s vlastní organizací.

Zřejmě prvním ponaučením pro západní politiky je skutečnost, že virtuální podniky fungují na kultuře důvěry. Některé druhy důvěry lze přitom založit spíše na umělé představě typu „nás nedostanou“ než na reálných hodnotách a přímé zkušenosti. Proto počínání Bushovy administrativy fakticky posiluje dynamiku virtuálního teroristického podniku. Bushova rétorika „my a oni“ zřetelně definuje „ty druhé“ a staví je do role soudržného nepřítele. Jeho „válečnický“ přístup usnadňuje islamistickým teroristům pohlížet na Západ jako na stejně jednotnou a nenávistnou sílu.

V budoucnu bude model virtuálního podniku utvářet způsob řízení firem, vedení válek a pravděpodobně i zajišťování vládních služeb. Nese s sebou příslib, že oddělí finanční řízení od řízení výroby, což přinese rychlejší inovace a hospodářský růst. Pokud však vlády západních zemí hluboce neporozumějí způsobu, jakým tyto struktury fungují, nemají v boji proti agilnímu teroristickému podniku šanci.