BERKELEY – Z překvapivě mnoha stran dnes slýcháme, že vlády v Evropě a Severní Americe a jejich centrální banky by měly ustoupit od expanzivních politik, jež doposud ve snaze povzbudit tvorbu pracovních míst uskutečňovaly. Vysoká nezaměstnanost, která v současnosti severoatlantickou oblast postihuje, není podle tvrzení kritiků vládních pobídek cyklická, nýbrž „strukturální“, a tudíž ji politikami posilujícími agregátní poptávku nelze zmírnit.

Budu první, kdo řekne, že strukturální nezaměstnanost představuje skutečné a vážné riziko. Když lidem, kteří by za jiných okolností mohli být šťastnou, zdravou a produktivní součástí pracovních sil, scházejí dovednosti, sebedůvěra, sociální sítě a zkušenosti potřebné k nalezení práce, za niž se vyplatí jim dávat mzdu, máme zjevně problém. A zůstane-li nezaměstnanost v Evropě a Severní Americe zvýšená ještě dva tři roky, je velice pravděpodobné, že se k němu budeme muset postavit čelem. Vždyť nic nepromění cyklickou nezaměstnanost ve strukturální jistěji než vleklá nezaměstnanost.

Platí to ale už dnes? Vyvolává současná situace dojem, že největším problémem, na nějž evropské a severoamerické ekonomiky narážejí, je strukturální nezaměstnanost? Nevyvolává.

Připomeňme si, jak strukturální nezaměstnanost vypadá. Ekonomika je v depresi a nezaměstnanost není vysoká kvůli ochablé agregátní poptávce v důsledku propadu útrat, ale proto, že „strukturální“ faktory zapříčinily nesoulad mezi dovednostmi pracovních sil a rozložením poptávky. Struktura poptávky spotřebitelů neladí s profesemi, jež jsou pracující schopni vykonávat.

Předpokládejme například, že máme řadu kvalifikovaných a zkušených dělníků pro práci ve stavebnictví, ale domácnosti se rozhodly, že domy už mají až dost velké, a chtějí si je spíš vybavit průmyslovým zbožím. To by vyvolalo strukturální nezaměstnanost v rozsahu, v jakém by bývalí stavební dělníci nedokázali v průmyslové výrobě odvádět výkony, na jaké by se je výrobním podnikům vyplatilo najímat.

V takovém případě bychom očekávali depresi ve stavebnictví: rušené firmy, nevyužité investiční statky a nezaměstnané pracující. Zároveň bychom ale mohli očekávat, že výrobní podniky zavedou dvojsměnný provoz – peníze neutracené za výstavbu někam směřovat musí a nezapomínejme, že v nedostatku agregátní poptávky problém nespočívá. Očekávali bychom, že výrobci budou pořádat náborové akce, a když se dostatek pracovníků nenajde, začnou nabízet vyšší mzdy, aby je do svých provozoven nalákaly, a zvýší ceny, aby pokryli své vyšší náklady.

Míra a trvání nadměrné nezaměstnanosti pracovníků dříve působících ve stavebnictví mohou být významné a dlouhotrvající. Rekvalifikace a zapojení stavebních dělníků do sociálních sítí, v nichž se stanou dobrými pracovníky ve výrobě, mohou vyžadovat značně dlouhou dobu. Zaznamenána může být vleklá a vysoká nezaměstnanost v sektoru stavebnictví a v regionech, kde dříve docházelo k největším stavebním boomům.

Jenže depresi ve stavebnictví a nezaměstnanost v řadách jeho bývalých pracovníků by vyvažovala živost ve výrobním sektoru, rostoucí ceny průmyslového zboží a dlouhá pracovní doba a vysoké mzdy pracujících ve výrobě.

Právě tak vypadá „nesouladná“ strukturální nezaměstnanost – a dnes nic takového nepozorujeme, přinejmenším co se týče Evropy a Severní Ameriky. V posledních třech letech se zaměstnanost ve stavebnictví snížila, ale totéž platí pro zaměstnanost ve výrobě, velkoprodeji, maloprodeji, dopravě a skladování, šíření informací a komunikacích, odborných a podnikových službách, vzdělávání, zábavě a pohostinství a ve veřejném sektoru. Zaměstnanost se zvýšila ve zdravotnictví, internetových podnicích a možná také v těžbě dřeva a dobývání nerostů.

Ve Spojených státech jsme v posledních třech letech zaznamenali snížení počtu zaměstnaných ze 137,8 milionu osob v červenci 2007 na o něco méně než 130 milionů v červenci 2010 – pokles o 7,9 milionu v období, kdy se dospělá populace o šest milionů osob rozrostla. Nejsme svědky posunu poptávky k sektorům, jimž schází adekvátní počet kvalifikovaných a produktivních pracujících, ale spíše zřícení hladiny agregátní poptávky.

Za tři roky už situace dost dobře může vypadat jako strukturální nezaměstnanost. Za tři roky určitě můžeme v expandujících sektorech zaznamenat nedostatek pracovních sil, rostoucí mzdy a zvyšující se ceny, doprovázené vysokou nezaměstnaností jinde v ekonomice.

V současnosti ale takto náš problém nevypadá. Nedělejme si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti.