Tuesday, October 21, 2014
0

Intelektuál, vyhynulý druh

Na letošní jaro připadá sté výročí narození dvou všestranných intelektuálů, oněch ideologických ztělesnění éry studené války, Raymonda Arona a Jeana-Paula Sartra. Aron se narodil 14. března a Sartre 21. června 1905.

Sartre a Aron se znali 50 let, už od doby, kdy společně získávali elitní francouzské vzdělání, jehož součástí byl formativní pobyt v Německu těsně před nástupem nacismu. Oba svým nenapodobitelným způsobem projevovali podivínství, jež bývá u intelektuálů obdivováno i nenáviděno: Aron favorizoval angloamerický liberalismus, ještě než se dostal do módy, zatímco Sartre zůstal sympatizantem komunismu, i když už z módy vyšel.

Aron psal klidnou, uhlazenou prózu o nejžhavějších geopolitických konfliktech, zatímco Sartre dokázal proměnit jakoukoli banalitu v existenciální krizi. Přesto oba často společně stáli proti francouzskému politickému establishmentu. Oba vstoupili do odboje, když se Francie stala nacistickým loutkovým státem, a oba volali po nezávislosti Alžírska, jakmile Francie znovu získala suverenitu.

Žel bohu, Sartre a Aron sdílí osud i po smrti: všechny akademické discipliny – filozofie, literatura, sociologie, politologie –, o nichž se lze domnívat, že byly jejich rozsáhlými díly obohaceny, se obou mužů zříkají, přehlížejí je nebo podceňují. Umlčeni smrtí, Sartre a Aron jsou vzpomínáni spíš pro postoje, s nimiž přistupovali k tomu, o čem psali, než pro to, co vlastně řekli.

Potkal je osud, jenž tradičně postihuje intelektuály. Velcí intelektuálové jako Abélard, Erasmus, Galileo, Voltaire, Zola a Russell napadali pevná přesvědčení své doby a my dnes jejich úspěch považujeme za dobrou věc. Většina z nás se ale zhrozí metod, které ve svém díle jako intelektuálové využívali: karikaturu, úskoky, ba dokonce smyšlenky. Uvažme tři příklady.

Abélardovi se přisuzuje zavedení teologie coby kritické discipliny v křesťanství. Přesto tak učinil tím, že vedle sebe kladl vzájemně si odporující citace vytržené z kontextu, na nichž dokazoval, že ani Bible, ani církevní otcové nemluví jednotným hlasem a že čtenář se musí rozhodovat sám.

Obdobně platí, že o Galileovi teď už víme, že při svých proslulých fyzikálních pokusech spáchal to, co dnes nazýváme „vědeckým podvodem“. Pokud experimenty vůbec provedl, velice pravděpodobně nepřinesly ony úhledné výsledky, jimiž zaútočil na své protivníky.

Zola, jenž obhajoval kapitána Alfreda Dreyfuse proti obviněním z vlastizrady podníceným antisemitismem, byl zase snadno usvědčen z urážky na cti, protože pouze zpochybňoval motivy svědků, aniž by přinesl nové důkazy.

Všem třem bylo později dáno za pravdu – někdy za života, jindy ne. Společná jim byla paradoxní etika typická pro všechny intelektuály: konečný zájem pravdy ospravedlňuje všechny prostředky, které jsou právě po ruce. Důvodem je to, že v konkrétním okamžiku se za pravdu zřídka považuje pravda celá.

Taková etika se příčí dnešnímu světu, v němž je vědění rozparcelováno do akademických disciplin jako nemovitosti. Z pohledu intelektuála může akademik vypadat jako někdo, kdo prostředky bádání mylně pokládá za samotný cíl. Avšak akademici na intelektuály pohlíží jako na tuláky, kteří volně vnikají na pozemky cizích lidí, kde sklízí ovoce a plení půdu.

Intelektuálové se od běžných akademiků liší představou, že k pravdě se nejlépe dobereme nikoliv vytvářením nových vědomostí, nýbrž rozbíjením starých přesvědčení. Když osvícenští filozofové restaurovali starý křesťanský slogan: „Pravda osvobozuje,“ měli na mysli proces otevírání dveří, nikoliv budování plotů.

Krátce, intelektuálové chtějí, aby jejich obecenstvo samo přemýšlelo, nikoliv aby se prostě přesouvala loajálnost od jednoho experta ke druhému. Morálka intelektuálů je radostná i krutá, neboť odpovědnost za přemýšlení klade přímo na bedra myslitele. Každý projev podřízenosti se tak stává zřeknutím se své vlastní intelektuální pravomoci.

Heslo „Vědění je moc“ je sice snad známé, ale jen intelektuálové jej vidí ve všech jeho důsledcích. Je zřejmé, že lepší znalosti prohlubují naši schopnost jednat. Avšak mnohem méně zřejmé je to, že abychom tuto moc získali, je třeba zničit společensky schvalované vědění. Jedině tak se otevře společenský prostor pro rozhodování, což jeho příslušníkům umožní, aby se pohybovali v mnohem větším počtu směrů, než se dříve považovalo za možné.

Aron a Sartre rozvíjeli protikladné, avšak shodně kontroverzní způsoby ničení obvyklých přesvědčení. Aron raději démonizoval své intelektuální kolegy coby šiřitele poplašných zpráv, než aby připustil, že studená válka by mohla vyústit v nukleární holocaust. Sartre káral ty, kdo neodporovali útlaku, když mohli, zatímco sám omlouval ty, kdo ostatní utlačovali, jakmile k tomu měli příležitost.

Aron zveličoval moc rozumu, zatímco Sartre přeháněl moc činu. Každý z nich chtěl vést francouzskou společnost radikálně odlišným směrem, přesto oba nikdy nepřestali kritizovat status quo. Nakonec se zdá, že oba přemýšleli jak časově, tak mimo svou dobu. Ač kvůli tomu jsou nešikovnými kandidáty v akademických disciplinách, taková už je rozpolcenost odkazu intelektuála.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured