Tuesday, November 25, 2014
3

Obvyklá podezřívavost

BERKELEY – Zotavení z recese let 2008-2009 zůstává napříč euroatlantickým světem pomalé a vratké, takže co bylo snadno řešitelnou cyklickou nezaměstnaností, se mění v nezaměstnanost strukturální. Co bylo zaškobrtnutím v procesu akumulace kapitálu, se proměnilo ve vleklý schodek investic a to znamená méně fyzického kapitálu a nižší hladinu reálného HDP nejen dnes, kdy ještě zotavení není u konce, ale možná na desítky let.

Ze zkušenosti západní Evropy v 80. letech plyne empirické pravidlo: každý rok, kdy nižší míra uplatnění pracovních sil a fyzický kapitál ztenčený v důsledku ubývajících investic stlačí výrobu o 100 miliard dolarů pod normál, znamená, že produktivní potenciál při plné zaměstnanosti bude v dalších letech o 10 miliard dolarů pod úrovní, která by se jinak předpokládala.

Fiskální důsledky jsou ohromující. Předpokládejme, že Spojené státy nebo stěžejní západoevropské ekonomiky posílí své vládní nákupy v příštím roce o 100 miliard dolarů. Předpokládejme dále, že jejich centrální banky budou sice neochotné dále bobtnat pomocí nekonvenční měnové politiky, ale zároveň se budou zdráhat mařit politiky volených vlád tím, že by působily jako protiváha jejich snah stimulovat ekonomiky. V takovém případě jednoduchý multiplikátor konstantních měnových podmínek ukazuje, že můžeme očekávat zhruba 150 miliard dolarů HDP navíc. Toto zvýšení zase zajistí 50 miliard dolarů daňových výnosů navíc, z čehož plyne, že čistý nárůst státního dluhu bude jen 50 miliard dolarů.

Jaká je reálná (inflačně očištěná) úroková míra, již USA či ekonomiky jádra západní Evropy budou muset platit za takové zvýšení dluhu o 50 miliard dolarů? Je-li 1%, zvýšení poptávky a produkce o 150 miliard dolarů v příštím roce znamená nutnost v budoucnu vybrat každoročně 500 milionů dolarů, aby se zabránilo růstu dluhu v reálných hodnotách. Pokud je 3%, nezbytné zvýšení ročních příjmů z daní vystoupí na 1,5 miliardy dolarů ročně. Pokud je 5%, vláda bude potřebovat 2,5 miliardy dolarů ročně navíc.

Budeme-li předpokládat, že výstup pod úrovní normálu vrhá na budoucí hladiny potenciálního výstupu 10% stín, oněch 150 miliard dolarů v produkci navíc znamená, že v budoucnu, až se hospodářství zotaví, budeme mít výstup v hodnotě 15 miliard dolarů navíc – a daňové příjmy ve výši 5 miliard dolarů navíc. Vlády nebudou muset zvyšovat daně, aby financovaly extra dluh, který si vzaly kvůli fiskálním vzpruhám. Naopak, dlouhodobé povzbuzení potenciálního výstupu na straně nabídky vycházející z expanzní fiskální politiky by velice pravděpodobně nejen uhradilo dodatečný dluh potřebný k financování výdajových vzpruh, ale umožnilo by v budoucnu další snížení daní při současném vyrovnávání rozpočtu.

Ovšemže to je přinejmenším velmi neobvyklá situace. Multiplikátory, které se uplatní u expanzí vládních nákupů, jsou běžně mnohem nižší než 1,5, protože když vláda rozšiřuje výdaje, centrální banka nezachovává konstantní měnové podmínky, ale spíše koná tak, aby ekonomiku udržela na cestě ke splnění inflačního cíle měnového orgánu. Obvyklejší je multiplikátor vyvažování měnové politiky ve výši 0,5 či nula.

Za normální situace navíc vlády nemohou – ani v USA či západní Evropě – šroubovat státní zadlužení a stále platit reálné úrokové míry ve výši 1 %, ba ani 3 % ne. Matematika zvyšování vládních nákupů nám obvykle říká, že malá či pochybná vzpruha výstupu k dnešku přináší těžší finanční břemeno v budoucnu, takže dluhově financovaná fiskální expanze není dobrý nápad.

Nynější situace ale vůbec není obvyklá. Globální ekonomice dnes, jak zdůrazňuje Ricardo Cabellero z MIT, stále zoufale scházejí bezpečná aktiva. Investoři na celém světě jsou ochotni platit mimořádně vysoké ceny za dluh jádrových ekonomik a spokojit se u něj s nízkými úrokovými sazbami, neboť si jako neobyčejné výhody cení bezpečných aktiv, jež mohou dát do zástavy.

Právě teď je tedy díky zálusku investorů na bezpečná aktiva abnormálně levné financovat další vládní dluh, zatímco kvůli dlouhodobým stínům, jež vrhá vleklý pohyb produkce a zaměstnanosti pod normálem, vyjde nynější hlemýždí zotavení předvídatelně draho. Vzhledem k nutnosti mobilizovat v krátkodobém horizontu nevyužité zdroje, aby se v dlouhodobém výhledu zachoval potenciál produkce, větší státní dluh by byl, řečeno slovy Alexandera Hamiltona, prvního ministra financí USA, národním požehnáním.

  • Contact us to secure rights

     

  • Hide Comments Hide Comments Read Comments (3)

    Please login or register to post a comment

    1. Portrait of Gregor Schubert

      CommentedGregor Schubert

      The thrust of the argument proposed here can be summarised as saying the following: Fiscal policy is very effective at bringing GDP back to trend in a situation where central banks are "unwilling to extend themselves further in unconventional monetary policy". While the rest of the article further details the exact implications of this situation, this is the crux of the argument, as otherwise, the central bank would "act to keep the economy on track to meet the monetary authority’s inflation target".

      Unfortunately, this is also where the argument is most lacking: It presents hardly any evidence that the special situation it relies on is currently in existence: Central banks seem as concerned as ever about their inflation target. In Europe, the ECB is notorious for raising its interest rates last spring even in the face of a severe financial crisis unfolding in the sputhern countries, because it was concerned about inflation. At the same time, statements by FOMC members and the public discourse in the US attribute great importance to recent upticks in headline inflation, often blaming the Fed for what is (incorrectly) viewed as a negative development. Why blame the Fed if inflation was out of its control?

      To summarize: there seems little evidence that central banks have stopped caring about, or are unable to influence, inflation. Thus, their response to fiscal policy attempts to raise output and inflation still matters, making fiscal attempts to raise inflation and output futile unless they are accommodated by complementary loosening of monetary policy. Consequently, in the face of a reluctant central bank the "more usual multiplier is the monetary-policy offset multiplier of 0.5 or zero". Thus the relevance of DeLong's argument in the current environment is questionable.

    2. CommentedProcyon Mukherjee

      The article strikes a chord on tweaking with multipliers while the world of investors would be watching with baited breath on the denouement as one would bet against the other; the jury is still out on the very definition of a safe asset. Every investor is also a consumer-spender, while every consumer is also an investor. The behavior as an investor cannot be completely out of sync with the behavior that we demonstrate as a consumer. This belies the rhetoric that the theory of ‘drawing from the future’ with multipliers of our choice envisions; how so ever efficient the markets are, or inefficient, whether as a herd or as an outlier, we the consumers-investors of the future must make a choice that is based on sustainable principles and we cannot draw from the future without an insurance that future generations can rely on. This insurance perhaps lies in our ability to make shared sacrifice and in investing in those assets that create sustainable long term value for the entire humanity; safe or unsafe is a myopic view.

      Procyon Mukherjee

    3. CommentedZsolt Hermann

      I hope we arrive to the point as soon as possible, when respected experts, political and financial leaders stop repeating their own mantras, and pull their heads out of their subjective, introverted boxes and start looking around.

      We are talking about highly qualified, educated, experienced people but since they are buried under their own subjective opinion they are simply incapable of seeing the true reality around us.

      Of course we are in unusual conditions as the article suggest, since we have run into such a dead end we have never been before. We are not in a crisis, but our whole human, political, economical system is collapsing as it has become unsustainable.

      The whole foundation of the expansive constant growth system is false. It is based on producing excessive amount of unnecessary goods, products that masses of people are brainwashed, tricked to consume through the marketing machinery, forcing people to take on credit way above their means making them slaves to the system on multiple count. On the other hand manufacturing is based on "near slave" labour, exploiting less developed countries as long as possible, also exploiting our natural resources and environment beyond tipping points.

      This is all objectively, well documented today.

      Beyond the false foundations we have also evolved into a closed, interdependent system, where all the above mentioned practices are now blowing up in our face as in such an integral system any negative effect I introduce into the system comes back at me with multiple force.

      So why are there still experts suggesting even more spending, stimulus or bailout, pretending further growth is still possible exhausting even our last assessts we could use for a recovery?

      Instead of stubbornly pushing on with the dead horse, we should stop, examine, analize our situation, the system we live in and then adapt to the new conditions and start building a new system that is suitable for the global world of the 21st century.

      We are badly in need of visionary people, who are capable of sharing the available factual, scientific information with the public, helping them to understand the need for change so people could enter a new system willingly, without any coercion, where these visionary leaders could create such a mutually responsible, equal, and considerate governing system that couldelevate all 7 billion people to a sustainable level.

    Featured