V příštích třech týdnech učiní izraelská armáda bezprecedentní krok: místo aby bránila zemi proti vnějším nepřátelům nebo terorismu, bude evakuovat – v případě nutnosti silou – devět tisíc Izraelců z jejich domovů.

Jednostranné stažení Izraele je výsledkem hlubokého politického posunu zapříčiněného dvěma poněkud rozporuplnými přesvědčeními, která charakterizují politiku premiéra Ariela Šarona od roku 2003: totiž že „cestovní mapa“ iniciovaná Spojenými státy nikam nevede a že status quo je neudržitelné. Jistě, podle Šaronova uvažování nemá devět tisíc židovských osadníků žijících mezi 1,2 miliony Palestinců v pásmu Gazy budoucnost. A tak je jednostranné stažení při absenci rozhovorů jediným smysluplným krokem směrem k uvolnění napětí a stabilizaci.

Tato politika Izrael hluboce rozdělila: osadníci – většinou, i když ne bez výjimky nábožensky založení – mají pocit, že je Šaron jakožto „otec osad“ zradil. Dnes je to tedy izraelská levice, která si byť zdráhavě uvědomuje, že Šaronův nový pragmatismus může být prvním krokem správným směrem. Podobně jako de Gaulle v Alžírsku zamíchal také Šaron kartami izraelské politiky.

V posledních týdnech jsme byli svědky mohutných demonstrací, z nichž některé hraničily s násilím; mnozí osadníci deklarovali, že vládní nařízení k evakuaci neuposlechnou. Armáda a policie mobilizovaly téměř 50 000 členů, kteří mají vystěhování realizovat. Tento násilný přístup je traumatický nejen pro osadníky, ale i pro mnoho dalších Izraelců. Teprve příští dny a týdny napovědí, zda evakuace probíhá pokojně, či nikoliv.

Šaron mezitím za svou politiku draze zaplatil. Dvě pravicové strany opustily jeho vládní koalici, on sám ztratil většinovou podporu uvnitř své strany Likud a z vlády odešel i jeho ministr financí Benjamin Netanjahu. Pouze díky přivedení Strany práce Šimona Perese do kabinetu se Šaronovi podařilo udržet parlamentní většinu.

Otázka pochopitelně zní, co se po odchodu z Gazy stane. Vlády mnoha zemí se zpočátku stavěly ke stahování skepticky, ale uvědomily si, že – jak praví washingtonské rčení – „tohle je jediná hra ve městě“. Dnes se mezi nimi stejně jako mezi Palestinci ozývá naděje, že po stažení z Gazy bude možné vrátit se k cestovní mapě a obnovit vyjednávání, jež povedou ke konečné dohodě mezi Izraelem a Palestinci.

To je však velký omyl. Naděje na oživení cestovní mapy je sice motivována nejlepšími úmysly, ale naprosto se neslučuje s realitou. Budoucí jednání se budou muset zabývat otázkou konečné hranice mezi Izraelem a Palestinou, osudem dvou set tisíc židovských osadníků na západním břehu Jordánu, statusem Jeruzaléma a problémem palestinských uprchlíků z let 1947-48. Ve všech těchto otázkách se propast mezi izraelskými a palestinskými postoji od neúspěšných jednání v Camp Davidu v roce 2000 nikterak nezmenšila a strach a nedůvěra naopak vzrostly.

Pokoušet se za těchto okolností o jednání by nebylo jen přehlídkou marnosti, ale mohlo by to na obou stranách pouze prohloubit odcizení a podezíravost. Nezdar Annanova plánu pro Kypr naznačuje, že dobré úmysly nestačí – a neshody na Kypru byly nepatrné ve srovnání s tím, co rozděluje Izraelce a Palestince.

Co lze tedy dělat? Pravděpodobně jediným racionálním způsobem, jak pokračovat, by bylo uznat, že jednostranné kroky na obou stranách mohou dále podpořit uvolnění napětí a konečné usmíření. Na izraelské straně by mohlo být další stažení se z desítek izolovaných a malých osad na západním břehu Jordánu, které by obnášelo evakuaci dvaceti až třiceti tisíc osadníků, jednak politicky uskutečnitelné a jednak by poskytlo Palestincům na západním břehu celistvé území.

Na palestinské straně by bylo důležitým krokem upevnění kontroly Palestinské samosprávy nad desítkami bezpečnostních služeb a milicí. Palestinský předák Mahmúd Abbás (Abú Mázin) to uznává, avšak otázka zní, zda to dokáže uskutečnit. Palestinské vedení by se rovněž mohlo rozhodnout pro obtížnější cestu a sdělit uprchlíkům, že – oproti tomu, co téměř 50 let hlásala palestinská propaganda – se už do Izraele nevrátí, ale budou se muset usadit na západním břehu a v Gaze, tedy v oblastech, které se stanou součástí budoucího palestinského státu.

V ideálním světě končí konflikty dohodami a ujednáními. V reálném světě – za příklad mohou sloužit Kypr, Bosna či Kosovo – však lze někdy ke stejnému výsledku dospět též prostřednictvím stabilizace a pomalé deeskalace násilí, a to i bez formální dohody. Při absenci přijatelných alternativ nezbývá než doufat, že to bude také případ Izraelců a Palestinců.