NEW YORK – Jako hostitel letošního summitu skupiny G-8, která čítá významné světové ekonomiky (Francii, Itálii, Japonsko, Kanadu, Německo, Rusko, Spojené státy a Velkou Británii), vyzval kanadský premiér Stephen Harper k „summitu zodpovědnosti“, v jehož rámci by skupina G-8 nesla zodpovědnost za sliby, které během let dala. Zkusme se tedy sami podívat na to, jak si G-8 vedla. Výsledná známka je bohužel nedostatečná. Skupina G-8 letos ilustruje, jak daleko je od společného fotografování k serióznímu globálnímu řízení.

Ze všech slibů, které skupina G-8 v uplynulých letech dala, byl nejdůležitější slib daný nejchudším zemím světa na summitu ve skotském Gleneagles v roce 2005. Státy G-8 tehdy slíbily, že do letošního roku zvýší roční rozvojovou pomoc chudým zemím světa o 50 miliard dolarů oproti roku 2004. Polovina tohoto zvýšení, tedy 25 miliard dolarů ročně, pak měla připadnout Africe.

Skupina G-8 tento cíl ani zdaleka nesplnila, obzvláště ve vztahu k Africe. Celková pomoc se nezvýšila o 50, nýbrž zhruba o 40 miliard dolarů a pomoc Africe vzrostla o 10-15 miliard dolarů ročně namísto slíbených 25 miliard. Při správném počítání by byl tento propad ještě vyšší, protože sliby dané v roce 2005 by se měly očistit o inflaci. Kdyby se tyto závazky měřily v reálných číslech, pak se celková pomoc měla zvýšit zhruba o 60 miliard dolarů a pomoc Africe měla vzrůst přibližně o 30 miliard.

V podstatě tak skupina G-8 splnila svůj slib Africe pouze z poloviny – pomoc tomuto světadílu nezvýšila o 30 miliard dolarů, nýbrž jen asi o 15 miliard. Velká část celkového zvýšení pomoci ze strany G-8 přitom neputovala do Afriky, nýbrž do Iráku a Afghánistánu jako součást válečného úsilí pod taktovkou USA. Ze všech zemí skupiny G-8 vyvíjí pouze Velká Británie výraznou snahu zvýšit svůj celkový objem pomoci a podstatnou část přitom posílat do Afriky.

Protože skupina G-8 řadu let neplnila své závazky pomoci, dlouho jsem si kladl otázku, co řekne v roce 2010, kdy měly být tyto závazky skutečně naplněny. Členové G-8 nakonec zvolili dva přístupy. Za prvé skupina G-8 vyčíslila ve své „zprávě o zodpovědnosti“ zveřejněné před summitem závazky z roku 2005 v současných dolarech namísto dolarů očištěných o inflaci, aby minimalizovala výši vykázaného schodku.

A za druhé se komuniké ze summitu G-8 o nesplněných závazcích prostě a jednoduše vůbec nezmínilo. Jinými slovy se z principu zodpovědnosti skupiny G-8 stalo toto: pokud G-8 nesplní nějaký důležitý cíl, přestane se o tomto cíli zmiňovat. To je ovšem cynický postoj, zejména pak na summitu hlásajícím „zodpovědnost“.

Důvodem nesplnění cílů přitom nebyla současná finanční krize. Ani před krizí nepodnikaly členské země skupiny G-8 seriózní kroky k tomu, aby své sliby Africe naplnily. Britská vláda navíc v letošním roce navzdory mohutné rozpočtové krizi hrdinně svým závazkům pomoci dostála, čímž ostatním zemím ukázala, že kdyby bývaly měly snahu, mohly to učinit také.

Není to však obvyklý přístup politiků – usmívat se do objektivů a pak své sliby nesplnit? Řekl bych, že situace je mnohem vážnější.

Za prvé jsou možná závazky z Gleneagles pro politiky v bohatém světě pouhými slovy, avšak pro chudé lidi z celého světa jde o otázku života a smrti. Kdyby měla Afrika v roce 2010 k dispozici dalších 15-20 miliard dolarů ročně určených na rozvojovou pomoc, jak bylo přislíbeno, a kdyby se tato částka v následujících letech dále zvyšovala (rovněž jak bylo přislíbeno), pak by miliony dětí nečekala trýznivá smrt na následky onemocnění, jimž lze předejít, a desetimiliony dětí by mohly získat vzdělání.

Za druhé ohrožuje prázdnota slov lídrů skupiny G-8 celý svět. Vedoucí představitelé členských zemí G-8 loni slíbili, že najdou nové zdroje v objemu 22 miliard dolarů na boj proti hladu, ale prozatím slib neplní. Slíbili, že budou bojovat proti klimatickým změnám prostřednictvím nových krizových fondů v objemu 30 miliard dolarů, ale prozatím slib neplní. Největší propast mezi sliby a realitou vykazuje moje země, USA.

Pořádání letošního summitu G-8 údajně stálo Kanadu obrovské peníze, přestože summit nedosáhl žádných významných výsledků. Odhadované náklady na jedenapůldenní pobyt lídrů skupiny G-8, po němž následoval stejně dlouhý pobyt lídrů skupiny G-20, se údajně vyšplhaly na více než jednu miliardu dolarů. To je v podstatě stejná částka, jakou se lídři skupiny G-8 zavázali každoročně věnovat nejchudším zemím světa na podporu zdravotní péče o matku a dítě.

Je absurdní a znepokojivé utratit za tři dny rokování za jakýchkoliv okolností miliardu dolarů (existují totiž daleko levnější způsoby, jak podobné schůzky uspořádat, a daleko lepší způsoby, jak zmíněné peníze využít). Je však hotová tragédie utratit tolik peněz a pak nedosáhnout téměř žádných konkrétních výsledků a nezajistit skutečnou zodpovědnost.

Z této smutné epizody plynou celkem tři ponaučení. Za prvé by G-8 jako skupina měla ukončit činnost. Její roli by měla převzít skupina G-20, která kromě bohatých zemí zahrnuje i země rozvojové.

Za druhé by jakékoliv budoucí sliby ze strany skupiny G-20 měl doprovázet jasný a průhledný výčet toho, co a kdy která země udělá. Svět potřebuje skutečnou zodpovědnost, nikoliv prázdná slova o zodpovědnosti. Každý slib daný skupinou G-20 by měl obsahovat informace o konkrétních činech a závazcích každé země a také o závazku celé skupiny.

Za třetí by si vedoucí světoví představitelé měli uvědomit, že závazky boje s chudobou, hladem, nemocemi a klimatickými změnami jsou otázkami života a smrti, které vyžadují profesionální řízení, mají-li být seriózně naplněny.

Skupina G-20 se ještě letos sejde v Jižní Koreji, tedy v zemi, která v průběhu uplynulých padesáti let vybředla z chudoby a vymýtila hlad. Jižní Korea chápe maximální závažnost globální rozvojové agendy i potřeby nejchudších zemí. Upřímně doufáme, že se jí jako příští hostitelské zemi podaří uspět a že nabere rychlost tam, kde Kanada hluboce zaostala.