Žádná organizace není chována v takové úctě jako Organizace spojených národů. To je zřejmě přirozené, neboť OSN ztělesňuje některé z nejušlechtilejších snů lidstva. Avšak dnes, kdy se nad správci programu OSN „ropa za potraviny" vznáší skandál a svět si připomíná genocidu ve Rwandě, jež začala před deseti lety, by se na úctu vůči OSN mělo pohlížet tak trochu jako na pověru a na generálního tajemníka Kofiho Annana jako na jejího falešného proroka.

Od dob Daga Hammarskjölda nebyl žádný šéf OSN tak velebený jako Annan. Do jisté míry je to pochopitelné. Annan si obvykle zachovává klidné, důstojné vystupování. Má svůj šarm a - jak mnozí říkají - charisma. Lídra je ovšem třeba soudit podle jeho skutků v okamžicích, kdy jsou v sázce zásadní hodnoty. Annanova selhání v takových situacích se téměř bezvýhradně zamlouvají.

V letech 1993 až 1996 byl Annan náměstkem generálního tajemníka pro mírové operace OSN a později zástupcem generálního tajemníka. Jedna ze dvou katastrof, za něž nese velkou část viny, je srbský masakr sedmi tisíc lidí v bosenské Srebrenici, zřejmě nejhorší jatka v poválečné Evropě.

V roce 1993 bylo bosenským Muslimům přislíbeno, že je budou ochraňovat jednotky OSN. Závazek byl splněním předpokladu pro jejich souhlas s odzbrojením. OSN prohlásila Srebrenici za „bezpečné útočiště", jež mělo „chránit" 600 nizozemských vojáků OSN.

V červenci 1995 zaútočily srbské síly. OSN nedostála svému slibu. Annanův štáb vydával vyhýbavá, zmatená prohlášení. Zřetelně neteční k příšernosti dění, nedokázali dostatečně bít na poplach a vůbec nijak nezasáhli.

Nizozemci ani jedinkrát nevystřelili. Letectvo NATO mohlo Srby zastavit, ale Annan o zásah Aliance nepožádal. Srbský velitel a válečný zločinec Ratko Mladič před nosem OSN deportoval ženy a děti, zatímco do zajetí bral a vraždil muže a dospívající chlapce.

Nečinnost OSN by nikoho neměla překvapovat, protože pouhý rok předtím prokázala naprostou neschopnost, když čelila nejrychlejší genocidě v dějinách - vyvraždění 800 tisíc Tutsiů a umírněných Hutuů ve Rwandě během pouhých 100 dní. Jednotky OSN ve Rwandě byly roku 1994 Annanovou zodpovědností, a to jak před krizí, tak během ní.

Annan byl varován faxovou zprávou od Romea Dallaira, kanadského generála, jenž velel silám OSN ve Rwandě, čtyři měsíce před tím, než hutujští radikálové masové vraždění zahájili. Dallaire podrobně popisoval, že Hutuové plánují „vyhlazení Tutsiů". Svůj zdroj označil jako „jistý Hutu" a upozorňoval, že pro zahájení etnického čištění jsou už připravené zbraně.

Dallaire žádal povolení k evakuaci svého informátora a k obsazení úkrytu zbraní. Annan zamítl obě žádosti a navrhoval, aby Dallaire oznámil totožnost svého informátora rwandskému prezidentovi Habyarimanovi, Hutuovi, přestože informátor za strůjce plánu genocidy výslovně označil prezidentovu nejužší svitu. Annan se držel své krajní pasivity i po Habyarimanově smrti při leteckém neštěstí, které se stalo signálem pro zahájení genocidy, v čemž mu napomohla netečnost velmocí (zejména Ameriky).

Člověk by si mohl myslet, že Annan je na post generálního tajemníka příliš zkompromitovaný, ale OSN funguje jinak. Místo aby byl po Rwandě a Srebrenici donucen k rezignaci, byl na generálního tajemníka povýšen.

Kultura OSN je následující: doufejte v to nejlepší u barbarů, nedělejte nic, co by mohlo rozdmýchat spor mezi nadřízenými, a nechte ostatní, ať se nakonec stanou terčem kritiky oni. Ani pozdější odhalení Annanovy zodpovědnosti za pohromy ve Rwandě a Bosně jeho postavením neotřásla. Naopak, byl jednohlasně zvolen do dalšího období a získal Nobelovu cenu míru. Stal se rekordmanem gumových diplomatů.

Média občas obdiv k Annanovi stupňují poukazem na to, že jeho manželka je Švédka a blízká příbuzná Raoula Wallenberga. Očekává se, že usoudíme, že kromě nadání jsou Annanovi vlastní ideály, jež v posledních dnech druhé světové války ztělesňoval nejznamenitější Švéd novověku.

Wallenbergovo jméno by nás ale mělo přivádět k ještě hlubší zdrcenosti nad historií Annanova jednání. Wallenberg odmítl přehlížet nebezpečí blížícího se krveprolití. Místo aby se vyhýbal zodpovědnosti a pokračoval ve Švédsku v běžné práci, odcestoval do Maďarska, místa Hitlerovy poslední vražedné orgie namířené proti Židům.

V Budapešti Wallenberg využil všech kontaktů, uchyloval se k postranním lstem, úplatkům a úskokům, aby před holocaustem zachránil co nejvíce lidí. Nikdy se nenechal Hitlerovými kumpány ošálit.

Ničí úspěchy by zřejmě neměly být srovnávány s úspěchy Wallenbergovými - úspěchy titána síly, odvahy a vytrvalosti. Potíž s Annanem tkví v tom, že když se schylovalo k obdobným nebezpečím, projevil se jako mimořádně neschopný.

Annan nemůže tvrdit, že čelil riziku ztráty osobní bezpečnosti, zatímco Wallenberg byl v letech 1944 a 1945 v ohrožení neustále. Nemůže se vymluvit ani na to, že nebyl varován, že se mu nedostávalo prostředků či že nebyl v takové mezinárodní pozici, aby mohl zakročit. Annan disponoval všemi nástroji moci a posuzování, které Wallenbergovi chyběly. Přesto když byly tisíce a stovky tisíc lidí vystaveny smrtelnému nebezpečí, jež měl Annan zmocnění a povinnost odvrátit, zmírnit nebo alespoň oznámit, bídně selhal.

Navzdory nedávným odhalením ohledně úplatků v programu OSN ropa za potraviny pro Irák, se svět dnes dožaduje toho, aby byla Annanovi svěřena budoucnost více než 20 milionů Iráčanů, kteří přežili zvrácenou diktaturu Saddáma Husajna. Je to jak kvůli tomu, jaký je Annan, tak kvůli tomu, čím se stala OSN: institucí, kde podle všeho žádné pochybení neujde odměně.