Proč se obecný pohled na globalizaci dostává do rozporu s pohledem elit? Obyvatelé bohaté části světa soudí, že globalizace se podobá nesmiřitelně zlovolné moci, která jim vyrve dobře placená místa a odnese je do dalekých krajin. Lidé v rozvojových zemích si zase myslí, že je předzvěstí narcistní etiky konzumu, jež jde v patách zkorumpované privatizaci a ničení životního prostředí. Elity své odpůrce zavrhují coby přihlouplé populisty a samy jsou na oplátku obviňovány ze ztráty vnímavosti k obavám obyčejných lidí.

Globalizace dostala do vínku janusovské vzezření. Někomu nastavuje tvář bezmezného pokroku a bohatství, zatímco před jinými se tyčí bezduchý obr metající jejich životy sem a tam. Uvažme minulou vlnu globalizace: období od půle 19. století do propuknutí první světové války. S nástupem parních lodí a železnice prudce klesy dopravní náklady. Nové telekomunikace umožnily bezprostřední šíření informací po celém světě. Kapitál tekl do odlehlých míst, například do Argentiny, Ruska, Malajska a Jižní Afriky. Londýňan, jak pravil Keynes, mohl poslat svého sluhu pro libovolné množství cizí měny a investovat svou libru, kam se mu zachtělo.

Šlo ale zároveň o dobu vrcholícího imperialismu, kolonialismu, násilných záborů a otroctví. Má se za to, že jen v Kongu během děsivé vlády krále Leopolda zemřelo několik milionů lidí - jedná se zřejmě o nejhorší imperialistický zločin, stěží ale ojedinělý. Trh s otroky byl po celém světě činný až do 50. let 19. století a v některých místech téměř do konce 19. století.

V imperiální diplomacii nebylo místa pro jemnost. Neposlušný sultán či kmenový náčelník byl nucen si mylnost svého počínání uvědomit, když v pobřežních vodách zakotvilo několik dělových lodí. Západní mocnosti se často domáhaly exteritoriálních práv. Lodě ze Západu pravidelně pluly čínskými vnitřními vodami. Anglie, Francie, Holandsko a další imperiální mocnosti ovládaly obchod i kapitál po celé jihovýchodní Asii. Prostředkem k zavedení otroctví, nízkých dovozních cel a imunity pro kolonisty jim byly neustálé hrozby a rutinní užívání síly a násilí.

Ekonomové mají sklon se tím příliš nezabývat. V nedávném článku o globalizaci 19. století z pera dvou známých historiků hospodářských dějin Jeffa Williamsona a Petera Linderta skutečně ani jedinkrát není použito slovo imperialismus, kolonialismus či otroctví.

Není to tím, že by všichni ekonomové byli bezcitní a neměli rádi rozvojové země. Problém tkví v tom, že hlavní ekonomický proud předpokládá, že obchodování je dobrovolné. Nástroje a metody této disciplíny nejsou adekvátní, máme-li se systematicky zabývat nátlakem jako způsobem získávání a maximalizace bohatství.

Diplomacie dělových člunů je oficiálně pasé, stejně jako cizí správci, exteritorialita, koloniální hospodářský diktát a otroctví. Avšak jsou dnešní bombardování a sankce OSN výrazněji ohleduplnější k lidskému životu než zábory 19. století?

Mnoho lidí v oblastech považovaných za nezralé pro samosprávu (Bosna, Kosovo, Afghánistán, Kambodža, brzy Irák) nevidí výrazný rozdíl mezi zahraničními administrátory a vládci Britské Indie. Požívají nezávislosti a úplné imunity a mají - z pohledu ovládaných - nemravně vysoké platy. Úmysly OSN mohou být šlechetnější, ovšem evropští správci v 19. století také věřili, že jádro domorodé populace kultivují a vedou ke ,,způsobilosti" k samosprávě.

Multilaterální finanční instituce ovlivňují v mnoha zemích značnou část makroekonomické politiky. Chudé země nemají v těchto institucích téměř žádnou váhu, neboť hlasovací práva jsou přidělena podle majetnosti zemí - ne bez podobnosti s dávnou praxí podmiňování volebního práva vlastnictvím majetku. Vrátilo se i otroctví, a to ve formě globálního obchodu se smluvně vázanými ženami a nekvalifikovanými dělníky z východní Evropy, Afriky a Asie.

Samozřejmě že úděsná chudoba, špatná hygiena, nebezpečná pracoviště i práce dětí existovaly dávno před současnou vlnou globalizace. Mohly být dokonce ještě rozšířenější. Ale co se cílů všeobecného hněvu týče, globalizace je logickou volbou stejně jako ve věku imperialismu.

Podle mnoha lidí, včetně většiny ekonomů, globalizace přináší více příležitostí, bohatší obchod, rychlejší cestování, lepší spojení a vyšší příjmy. Jistě, v krátkodobém horizontu nemusí být přínosem pro každého, ale to, co kritici označují za nespravedlnost, je nezbytné , a tedy nevyhnutelné. Sběrač kávy z Guatemaly asi dostane jen nepatrný podíl z ceny, již si americká společnost Starbucks účtuje za kapučíno, nicméně bez Starbucks by si musel hledat práci jinde.

Jako v éře imperialismu, i současná vlna globalizace plodí odpor vůči sobě samé. Lidé jsou globalizací nuceni si všímat, jak jsou si ve fundamentálních ohledech podobní, a jak se ovšem liší svým postavením, vlivem a bohatstvím.

Bohatí obvykle svůj majetek a moc přehlížejí, protože je považují za zasloužené a přirozené. Avšak u chudých globální rozdíly v prosperitě, vnímané na pozadí podobnosti lidí, rozdmýchávají hněv a odpor. Ekonomové a učenci mohou celé věky hlásat, kolika způsoby nadnárodní společnosti přinášejí guatemalskému sběrači kávy štěstí. Přesto je nakonec rozhodující úsudek tohoto sběrače kávy. Nelze se pak divit, že globalizace nadále volá po staromódních, mimoekonomických koncepcích, jako je důstojnost, spravedlnost, poctivost cen a rozumné výdělky.