NEW YORK – Globální ekonomická krize s�námi nebude jen rok nebo dva, nýbrž celou generaci, protože je to ve skutečnosti přechod k�trvalé udržitelnosti. Nedostatek základních komodit a škody napáchané v�posledních letech klimatickými změnami přispěly k�destabilizaci světové ekonomiky, což vyvolalo současnou krizi. Prudce rostoucí ceny potravin a paliv i velké přírodní katastrofy se významně podílely na podkopání finančních trhů, kupní síly domácností a dokonce i politické stability.

Z�tohoto pohledu by se měla základní politika, kterou by měly při překonávání krize prosazovat rozvinuté i rozvojové ekonomiky, zaměřit na budování infrastruktury vhodné pro jednadvacáté století. To zahrnuje efektivní elektrickou síť napájenou z�obnovitelných zdrojů energie, optické a bezdrátové sítě pro telefonní přenos a rychlý internet, vodní, zavlažovací a kanalizační systémy, jež efektivně využívají a recyklují sladkou vodu, systémy městské a meziměstské veřejné dopravy, bezpečnější dálnice a sítě chráněných krajinných oblastí, které chrání biodiverzitu a biotopy ohrožených druhů.

Tyto investice jsou krátkodobě zapotřebí k�vyvážení poklesu celosvětových výdajů na spotřebu, jenž je prapříčinou globální recese. Ještě důležitější je, že jsou zapotřebí i dlouhodobě, protože svět, v�němž se mačká 6,8 miliardy lidí (a jejich počet stále narůstá), jednoduše nedokáže udržet hospodářský růst, pokud nepřijme trvale udržitelné technologie, které budou hospodárně využívat vzácné přírodní zdroje.

Globální krize v�praxi znamená, že se trvale udržitelné investice v�rozvojovém světě spíše snižují, místo aby se zvyšovaly. Přístup k�mezinárodním bankovním úvěrům, emisím dluhopisů a přímým zahraničním investicím je náhle ztracen a infrastrukturní projekty, o kterých se v�minulosti hovořilo, jsou ukládány k�ledu, což ohrožuje politickou a ekonomickou stabilitu desítek rozvojových zemí.

V�podstatě všechny části světa vykazují obrovské zpoždění v�životně důležitých investicích do infrastruktury. Přišel čas vyvinout společné globální úsilí a vrátit tyto projekty do popředí. Nebude to snadné. Většina investic do infrastruktury vyžaduje vedoucí roli veřejného sektoru, který uzavírá partnerské vztahy se sektorem soukromým. V�typickém případě musí veřejný sektor vstoupit do smluvních dohod se soukromými firmami nejen kvůli budování infrastruktury, ale i kvůli jejímu provozování buďto ve formě regulovaného monopolu, nebo na bázi koncesí.

Vlády obecně postrádají potřebné technické kapacity, aby takové projekty navrhovaly, což otevírá dveře protekcionářství a korupci při přidělování velkých zakázek. Vlády se podobným obviněním pravděpodobně nevyhnou, ani když se nebudou zakládat na pravdě, ačkoliv je faktem, že se až příliš často na pravdě zakládají.

Zpoždění těchto projektů dnes přesto páchá na světové ekonomice strašlivé škody. Světová velkoměsta se dusí v�dopravních zácpách a znečištěném ovzduší. Atmosféra se plní skleníkovými plyny z�nadměrné spotřeby fosilních paliv. Nedostatek vody zasahuje prakticky všechna významná hospodářská centra, od Severní Ameriky přes Evropu a Afriku až po Indii a Čínu.

Vlády by proto měly posílit svá infrastrukturní ministerstva (včetně energetiky, výstavby silnic, vodohospodářství, kanalizačních systémů a informačních a komunikačních technologií) a také své národní rozvojové banky, aby mohly řádně navrhovat dlouhodobé infrastrukturní projekty a programy. Schopnost konstruktivně vyvažovat krizi prostřednictvím rozšířených partnerství veřejného a soukromého sektoru rozhodne o následném úspěchu jednotlivých zemí a regionů. Zajímavé je, že se USA chystají vůbec poprvé založit Národní infrastrukturní banku.

Američtí a evropští ekonomičtí poradci jsou ovšem všeobecně přesvědčeni, že k�obnově hospodářského růstu postačí krátký a ostrý stimul. To je omyl. Zapotřebí bude „generální oprava“ světové ekonomiky s�příklonem k�trvalé udržitelnosti.

Politici v�bohatém světě navíc věří, že mohou i nadále zanedbávat rozvojový svět nebo ho na globálních trzích ponechávat vlastnímu osudu. I to je recept na globální neúspěch, ba přímo na budoucí konflikt. Rozvinuté země budou muset dělat daleko více, aby pomohly chudým zemím s�přechodem na trvalou udržitelnost. Většina „stimulačních“ zákonodárných opatření byla až dosud krátkodobá a zahleděná do sebe, avšak velkorysejší financování trvale udržitelné infrastruktury v�chudých zemích by znamenalo silnou vzpruhu i pro ekonomiky bohatého světa.

Rozvinuté státy by měly přistoupit na to, že nasměrují značné úspory do rozvojových zemí, kde budou financovat navýšení trvale udržitelných investic. To se dá dělat přímo na bilaterální bázi, například prostřednictvím dlouhodobých půjček od exportních úvěrových agentur v�rozvinutých zemích. Lze to však dělat i multilaterálně, zvýšením infrastrukturních investičních toků ze Světové banky a regionálních rozvojových bank (včetně Meziamerické rozvojové banky, Evropské investiční banky, Africké rozvojové banky a Asijské rozvojové banky). Využít by se měly oba kanály.

Rozvinuté země si také neuvědomují, že bez daleko vydatnějšího financování trvale udržitelné infrastruktury v�rozvojovém světě – zejména trvale udržitelné výroby a přenosu energie – bude globální dohoda o klimatických změnách během letošního roku (nebo kdykoliv v�brzké době) nemožná. Bohatý svět nějakým způsobem očekává, že chudé země omezí spotřebu fosilních paliv i bez značné pomoci při financování nových a trvale udržitelných zdrojů energie. Téměř v�žádném návrhu bohatých zemí o cílech, omezeních, závazcích a povolenkách v�souvislosti se skleníkovými plyny se prakticky nehovoří o pomoci chudým zemím při financování přechodu na trvale udržitelné technologie.

Schůzka představitelů skupiny G-20, která se uskuteční 2. dubna v�Londýně, nabízí naději na vskutku globální úsilí o nápravu churavějící světové ekonomiky. Bude to vhodná doba i místo k�odstartování celosvětového tažení za trvalou udržitelností. Pokud se k�této výzvě nepostavíme čelem, ohrozí globální krize v�následujících letech svět.